Ofélie za velkou louží

America runs on Dunkin

2012-01-16T20:44:00.004-05:00

Když o víkendech volám domů, když se někdo v mailu zeptá, jak se mám - vždycky mi z toho vyjde nějaké shrnutí posledních pár dnů, málokdy si vzpomenu na jednu konkrétní věc, den nebo situaci, všechno se to nějak zaobalí do Mám se dobře/Mám se všelijak.

Tak když mám tuhle hezkou ilustrační fotku, můžu napsat o dnešním ránu.

Dunkin' Donuts je takový můj oblíbený vtip. Kafe je příšerný. Spálená řídká hrůza. K tomu umělohmotné "snídaňové" sendviče, sirup a umělé sladidlo. Svým způsobem je to ale dokonalý produkt a jsou chvíle, kdy má všechno, co potřebujete - kofein, rychlý cukr, tuk - v optimálním, blbuvzdorném a levném balení a v mojí představě výstižného, typicky amerického produktu se mu málo co vyrovná.

Dnes byl svátek, Martin Luther King's Day. Myslím že narozeniny měl onen pán vlastně včera, ale existuje tu pravidlo, že pokud svátek připadá na neděli, je volno v pondělí. Někdy asi před deseti dny se na improvizovaném setkání se šéfem vymyslelo, že bychom se všichni mohli sejít čistě za účelem brainstormingu, na který při pravidelném meetingu nemáme čas, protože musíme řešit organizační blbosti a tak. Volný den se na to krásně hodil, kdo potřebuje odpočinek, když můžeme přemýšlet, takže se mozková bouře naplánovala na dnešek.
Takže místo volného dne (on by stejně nebyl tak volný, ale o tom až jindy) jsem ráno típla budík v obvyklou dobu, nasnídala se a vyrazila do zimy. Teploměr ukazoval -8, vichřice za oknem slibovala teplotu "feels like" někde kolem -15, vytáhla jsem tedy kompletní mrazuvzdornou výbavu, která v současné době zahrnuje - obří péřovou bundu s kapucí, válenky z ovčí kůže, šálu natřikrát kolem krku, a velkou bílou čepici (viz foto), která zakryje hlavu, čelo, krk a kus tváří.
Vlak jel jako obvykle (jen v něm nikdo neseděl - a nic nežral, poznámka speciálně pro P~O), kyvadlový autobus do práce ovšem ne. A teď nastává ta chvíle pro Dunkin, speciální příležitost (jen pro zajímavost, naposledy jsem pila tento zázrak loni v červenci, kdy jsem po třech probdělých nocích čekala ve 3 ráno už třetí hodinu na Tornádo Lou na letišti..), protože představa dvacetiminutového pochodu v mrazu a větru si tak nějak žádala extrémní prostředky, které člověku pomůžou ošálit hlavu..
Předávali jsme si s eMem sendvič (složení - english muffin, vajíčko, sýr a párek) a kelímek s kafem a vesele tlápali směr přístav. V duchu jsem si trochu nadávala, že jsem byla ráno líná udělat si víc jídla na svačinu, protože začínalo být jasné, že když nejede autobus, nebude ani kantýna, což znamená celý den na jídle z automatu (plus mrkev, tu jsem si z nějakého důvodu sbalit nezapomněla).
Dorazila jsem do práce, nikde ani noha. Snažila jsem se připravit na tu bouři a rychle dočíst nějaké články a ládovala se mrkví, abych vydržela. Kolem dvanácté se začali trousit ostatní (hned je poznat, kdo je namrzlej a kdo má auto) a pak už byl ten meeting a všechno dobře dopadlo. Vymysleli jsme strašnou spoustu věcí. Měla jsem hlad jak vlčák.

Takhle přesně se tu mám.

Klíčová slova pro tento lid

2011-11-14T22:09:00.003-05:00

Turbulentní. Je to tu teď. Na tomto místě si představte všechny ty omluvy a výmluvy a taky jak jsem zahrabaná někde pod dekou místo toho, abych psala blog(y).
Málo tady vypravím o Americe, Bostonu, o tom, jak tu věci fungujou. Tak dneska seznam.

Řidiči kyvadlové dopravy (co jede od metra do práce) se neplatí, ale děkuje. Řidič každému jednotlivému člověku na poděkování odpoví, pokud to ovšem není Kev, Kev odpovídá jen někdy a jen ženským (to si pak člověk řekne, aha, Kev má dobrou náladu..)
Při rozhovoru s Američanem dojde na Where are you from? nejpozději při třetí větě. Jedna paní uslyšela můj přízvuk z jediné slabiky (byla to - "No.").
Čumíte-li dlouho na někoho, z jakéhokoli důvodu, je dobré ho pak pozdravit.
I v té nejvíc asociální náladě je potřeba být připraven a promptně a mile reagovat na všechna How are you doing? Are you finding everything ok? Mlčení zoufale nefunguje. Za všech okolností se říká I'm fine (je potřeba si opakovat každý den, že to není otázka, ale pozdrav, ještě po dvou letech mě to občas zaskočí a odpovím podle pravdy). Věta na zahánění prodavačů zní: I'm all set, thank you.
Je-li v kině dost místa, sedáte si vždycky ob jedno sedadlo od ostatních lidí. Když se pak sál zaplňuje, je potřeba to všechno složitě přeskládat a zdrcnout se. Během reklam, trailerů a prvních dvaceti minut filmu celé kino chřoupá. Pak popcorn dojde a už se ozývá jen srrrrrkání coly. My taky srrrrkáme. Patří to k zážitku.
Za žádných okolností se nesahá na cizí jídlo, nesdílí se jídlo ani pití (nezapomenu, jak jsme s eMem šokovali jednoho kolegu, který netušil, že jsme manželé a nevěřícně pozoroval, jak jsem si kousla z eMovy sušenky), největším hříchem je tzv. double-dip - tedy namočit si chips do omáčky, ukousnout a znovu namočit do stejné mísy.
Balíčky nám přebírá kancelář. Dá je do společné místnosti, kde na nás čekají, až si je vyzvedneme. Nikdo jiný si je nevezme, i když se nic nekontroluje ani nepodepisuje. Když si potřebujete odskočit v kavárně, necháte si prostě všechny věci na místě, včetně telefonu a počítače, po návratu tam budou.
Všechny hospody jsou tu nekuřácké, úplně to mění dojem z "rána poté".
V našem domě bydlí spousta psů. Když jedu ve výtahu se psem (a jeho člověkem), očekává se, že se na něco zeptám. Pokud se nezeptám, člověk mi stejně většinou něco řekne. Načež se očekává áchání :) Je výborný sledovat, jak to někteří lidi báječně umí, nehledě na národnost.
Pere se ve společné prádelně, když si nehlídáte čas a zapomenete prádlo v pračce, někdo další vám ho vytáhne a nechá na stole. Nejdelší prací cyklus trvá 37 minut. Když si něčím pokapete tričko, můžete ho rovnou vyhodit (známá historka Petra a Ludmily - stěžovali si kdesi na praní a kolegové - to máte špatný prášek, to si musíte koupit Tide, to je jasný, že to nefunguje. P&L - a vypere to i fleky? kolegové - no tak fleky samozřejmě ne.).
Není problém v restauraci sdílet nebo dělit si jídlo, s eMem, protože nemáme kapacitu na místní porce, si běžně dělíme předkrmy i hlavní jídla a nikdy to nikdo nekomentuje. Totéž placení - není problém účet rozdělit na tři karty po různých částkách a ještě navíc hotovost.
Protože se předpokládá, že jste tam autem, nákup v supermarketu vám zabalí do 30 tašek, většinou dvojitě. Lze ovšem hulákat předem a zabránit tomu.
Dáte-li si ke snídani vajíčko, slaninu, palačinku a sirup, vyjde vás na $2,50. Vločky, jogurt, pár kousků ovoce a mlíko přijdou tak na $5. Na zdravou stravu je potřeba si vydělat.
Kliky jsou kulaté a otáčecí, takže s mokrýma nebo namazanýma rukama se nikam-odnikud nedostanete.
Téměř ve všech potravinách je kukuřičný sirup nebo sója. Je to trochu děsivý. Cola s opravdickým cukrem se dováží z Mexika a říká se jí traditional nebo old-fashioned.

Mohla bych tak pokračovat donekonečna. Tak zase zítra.

Těším se!

2011-08-15T20:39:00.003-04:00

Tak mě to přemohlo.
Od rána všechno špatně, zapomněla deštník, takže nestihla vlak, pokazila sken té nejhodnější pacientce, pak se za to omlouvala až do blba, práce celá veskrze neúčinná, pak se jela ještě s eMem vyfotit na nové (poslední?) vízum, zmokla po cestě, výsledná fotka je blbá a drahá. Plk.
Ovšem. Tapiokový pudink, škrobová nálož do žaludku a drahama rovnou do center potěšení, nové cédéčko Květů, podivuhodně intenzivní záblesky paměti z minula, z domova. Pholívka. V kalném mlžném phočasí. Pošta ve schránce, co není úřad.
Ještě néé, chce se mi hulákat, vždyť jsme si to léto ještě neužili. Akorát že se mě nikdo neptá a ve vzduchu už je To další. A já vím, že to bude dobrý.

Za měsíc touhle dobou budu zase křižovat Prahu v červených teniskách. Až mě potkáte, řekněte ahoj Ofélie!

Samostatná existence

2011-03-01T22:26:00.003-05:00

Jdu sem honem něco napsat. I za cenu toho, že se mi pak nebude chtít psát na Mola. Budu ospalá a budu vymýšlet výmluvy, proč to nechat na zítra. Nový blog je potěšení, jen trochu práce navíc.

Zpravodajství: dějou se věci. Letenky se kupujou, konference objednávají, věda se bádá, bohové hromu hromují a já se vztekám v práci (dnes teda ale už vážně). Cvičím se v samostatnosti a jsem si u toho dost protivná. Počítadlo ukázalo, že jsem v posledních pár dnech strávila víc než tři hodiny poslechem písničky Triste Bahia (má deset minut, hezky se to počítá). Do domácnosti přibyli dva noví robotičtí členové, jeden funí páru, druhý jezdí po podlaze a vysává a my ho pozorujem, jak naráží do nábytku. Přivolávám jaro nakupováním tenkého oblečení, voňavýma margaritama od mexičanů, tvrdošíjným chozením bez čepice. Jaro stejně tvrdošíjně sedí za horama, Bostonem fouká mrazivý vítr, místo lidí pořád jen anonymní chumáče péří, a dneska prý byla teplota "feels like" -22 (Celsia, naštěstí).

A jinak? Jinak jsem týden hrála po večerech a nocích úvodní hru k novému Sleep no more (já vím, zase zase zase). Nespala, lovila na internetu informace o ruských pilotkách a váze Chrysler building, přečetla Macbetha dvakrát kolem dokola. Strašně si to užila. Hypnotizující zelený písmenka, člověk se mohl rozčilovat a zavírat počítač a stokrát říct, Kašlu na to, už jdu spát, a za dalších deset minut zase seděl a gůglil a ptal se a sdílel. Nejlepší chvíle - noční telefonát, už jsem spala, bylo po půlnoci, když se ozvalo zvonění, sedla jsem si na kraj postele a zvedla to, ještě napůl spící, v telefonu zapraskalo a začala hrát písnička. Poslouchala jsem a čekala, jestli se něco ozve, jestli tam taky někdo je.. Ale ozval se jen konec hovoru a nechal mě uprostřed toho pocitu, uprostřed noci, na kraji té postele, dokonale probranou.

Z deníku:
Město zamrzlo, křoupeme na krystalkách soli (kolem nás se z hromad sněhu znovu tvarují odstavená auta) a nakláníme se proti větru, osamělé šikmé věže v odpolední tmě

neviditelný.

Problémy hlašte do Houstonu. Země volá Ofélii. Máme problém.

A jsme už trošku osamělí.

dnešní moudro z fortune cookie zní: Your dearest wish will come true.

Jen to ne.

Taky to s váma takhle mává? (spím pořád dobře, děkuju za optání, jen jsem strašně rozbouřená)

Meziplanetární

2011-02-17T18:15:00.002-05:00

To jsou takový dny. Jako dnes. V práci složitý meeting, byla jsem připravená, ale stejně se to zvrhlo, bojovala jsem ze všech sil, odcházela s celkem dobrým pocitem. Který mi během asi dvou hodin poté úplně zhořknul, z celého setkání jsem si pamatovala jen to nejhorší a připadala si jako meziplanetární megadebil (že se v přítomnosti některých lidí neumím trefit kabelem do díry v počítači, a když už se trefím, tak se počítač restartuje, o tom snad ani nemluvím). Abych takovou náladu nešířila na ostatní, rozhodla jsem se to v práci zabalit dřív a po dloouhé době vyrazila sama do města, na indickou večeři a pak do knihovny. No a teď tu sedím, píšu si poznámky ke knihomolímu blogu, vymýšlím, co si půjčím, v břiše mě hřeje ta večeře a už je to o dost lepší.
Venku je teplo, na jeden den zima trochu povolila, je to jako když rupnou sponky na korzetu a člověk se může nadechnout. Jaro už je docela pravděpodobný.

I přes občasné divnostavy, jako je ten dnes odpoledne, jsou tyhle dny tak nějak dobrý. Jsem klidná a soustředěná, dobře se mi čte a spí a tak mi to chvíli stačí.

Ještě jednou

2011-02-10T21:07:00.005-05:00

Pamatujete se na Sleep no more? Na můj pokus o popis? Já se pamatuju, jako kdyby to bylo včera a ne před rokem. Zdály se mi o tom sny, myslela jsem na představení několik týdnů, stála dvě hodiny na mrazu pro nepatrnou šanci, že ho uvidím znovu.. Včera jsem objevila Sleep no more NYC. Lístky ještě jsou.

Může se vůbec takový zážitek opakovat? A jak poznám, že se mi to jen nezdá?

(nehorázně se těším)

Superhero

2011-02-08T07:36:00.003-05:00

Kdybych byla komiksová hrdinka, moje nadpřirozená schopnost by v těchhle dnech byla - promění všechno jedním dotykem v mokrý papírový kapesník. Aneb nachlazení. Ale zato si můžu zazpívat spoustu písniček, na který mi jinak na dolní straně mého hlasového rozsahu chybí tak 3-4 tóny. Takovej hlas bych chtěla mít pořád.

Dobře zabalený dárek

2011-02-03T07:11:00.002-05:00

Už nikdy nepojedem do Čech v lednu, říkáme si s eMem, když drkotáme na tramvajové zastávce uprostřed noci na cestě z jedné z mnoha kaváren. Už nikdy nebudem jak šneci tahat na zádech oblečení, moje knížky, dárky pro všechny.. Ani nebudem přes republiku převážet litry vína a štangle salámu. Předsevzetí na příště. Ale zas, ta svoboda, kterou máme. Snažím se ještě malým drápkem zůstat zaseklá v minulém životě.
Návštěva v Čechách ještě není moc k popisování. Jen snad jedna chvilka, jela jsem tramvají do Strašnic, v neděli, brzy ráno, pár hodin před odjezdem, bylo mrazivo a šedo a lidi byli taky úplně bezbarevný, pouštěla jsem si do uší novou desku od Dvou a strašně se mi tam líbilo, připadalo mi, že možnosti jsou zase nekonečný, že mám spoustu dobrých tajemství a že mi tuhle spřízněnost s Čechama jen tak něco z hlavy nevytluče.
A teď jsem zase v Bostonu. Odjížděla jsem těsně po bouři a přijela těsně před jednou další, po dovolené vyšťavená a beználadová a unavená a trochu ponorková. Přistihla jsem se v pondělí, jak říkám kolegyni v práci (kterou to, po americku, samozřejmě, zdvořile nezajímá), že bych potřebovala vymyslet nějakej velkej projekt, aby mě dovedl do jara. Tak počkám, co vymyslím.

Sněhová bouře je nejlepší počasí! Mluvila bych asi jinak, kdybych se snažila vézt ženu do porodnice, ale takhle z pelechu, když má člověk knížky, čaj a výhled z okna, to je nádhera. Nejezdí auta, a když, tak je není skoro slyšet, z nebe se sype a sype a fouká vítr a nikam se nemusí. A protože je tahle zima výživná a ještě nekončí, půjdu si o víkendu asi koupit válenky a bundu, co v ní člověk vypadá jako chodící spacák. Image je nanic, následuj instinkt a zachumlej se.

Horoskop

2011-01-01T20:23:00.003-05:00

Přemýšlela a přemýšlela, spoustu lidí naočkovala, nakonec vymyslela a těší se, co se bude dít.

Rok knihomola

Není to seznam doporučené četby, ačkoli bych většinu doporučit mohla, je to spíš seznam knih, které mi v jednom roce projdou rukama a nějak mě osloví. Třeba to bude dobrá výpověď o tom, co se v roce 2011 stane. Na Ofélii za louží jsem nezanevřela, ani ji neuspávám, však víte.

Napíšu brzy.

Dlouhá noc

2010-12-21T22:02:00.003-05:00

Včera napadl sníh a všichni se splašili (všichni totiž tenhle týden někam letí, někam domů, někam na svátky - mimochodem politicky korektní Amerika už v reklamě neříká Vánoce, jen svátky). Na chodníky přes noc někdo nasypal kila narůžovělých solných krystalů. Jdu a křoupe to a mám pocit, že mi ta sůl rozežírá podrážky a nohy a že se za chvilku rozpustím do chodníku. Věda praví, že dnes je nejdelší noc v roce, ale ani dny nejsou krátký, už se mi vůbec nechce pracovat, smutný zprávy choděj z různých stran, páteční-sobotní Kocovina roku tomu taky nepřidala, prodírám se tím vším jako sněhovou závějí a už bych ten slunovrat opravdu potřebovala.

Na východní pobřeží žádný zajíc neběží

2010-12-06T21:50:00.005-05:00

Dívám se do rozepsaných zápisů a žádný z nápadů se mi nějak nechce dotahovat do konce. Co taky, v pondělí večer. Dnes začalo mrznout a poprvé, co bydlíme v tomhle bytě, je mi tu trochu zima. Sedím u stolu a otvírám obálky s došlou poštou a tak se pomaloučku polehoučku rozeštvávám, neboť jsem během pár dní dostala pozvánku do poroty k soudnímu řízení (jako neobčan musím odmítnout), výhružný dopis že neplatím pojištění (platím, ale instituce si to mezi sebou neumí předat), výhružný dopis že jsem nevyplnila formulář W-9 a o něco méně výhružný dopis, že jsem naopak předčasně vyplnila W-4. Vše je nutno potvrdit, vyvrátit, písemně do 5 dnů, úřednický newspeak v nejryzejší podobě. Nalívám si skleničku ďábelského červeného, co zbylo z neděle. Pondělí.
Je jedno z těch období, kdy se snažím prostě jen fungovat, být. Pracovat v práci, pak jet domů, cestou nakoupit, uvařit večeři nebo taky ne, a pak zbyde jedna dvě hodiny, ve kterých už se mi nic a nikam nechce, někdy pracuju i večer jen proto, že vím, jaký má být následující krok, zatímco u tvůrčích činností by jeho vymýšlení bylo příliš namáhavé.
Práce je inspirující. Těžká. Náročná na soustředění (to mi jde), na čas (to mi jde jak kdy), na definování vztahů s kolegy (už lepší), na vyrovnávání se s typem pacientů (špatný špatný). Otázky. Dlouhý dojíždění z práce jako předěl, tak jako kdysi na cestách na Jižák a později Barrandov, přesunout myšlenky, přepnout do češtiny, zpracovat den a domů přijet spokojeně hladová.
Už jsem dlouho nenapsala žádný seznam. Takže, dne 6. prosince 2010 v 22:29 mě baví, inspiruje, těší, konejší, probouzí, rozpouští a zamilovává:

hraní na Simona (to je ten nový kytara), průzračný potěšení, ožraný prsty, první struna praskla hned asi po týdnu
rozrůstající se sbírka cédéček (poslední týden točím a přetáčím převážně Patti Smith, Jeffa Buckleyho, Sonic Youth a Reginu Spektor)
káva a citronovo-makový koláč u Simona (to je kavárna), nedělní záležitost, sváteční, už mě tam znají. píšu tam dopisy.
nebývalý počet českých sladkostí, který se v naší americké domácnosti nachází
eM, zase zase zase
sarkasmus a smysl pro černý humor jedné mojí kolegyně, tak osvěžující mezi vší tou politickou korektností
knedlíčky gyoza (krevetové zvlášť), co jednou hořely na pánvi
otevírání zakletých studánek, zprávy co přistanou mně trosečníkovi ve schránce, sms ve 4 ráno, věta v mailu co začíná kdybys teď byla tady
to, že mám na konci každýho takovýho seznamu pocit, že se mám dobře, že věci drží pohromadě a svět funguje

A jak se máte vy?

Life is a cabaret

2010-10-16T10:20:00.005-04:00

Původně jsem tohle měla psát včera, čáru přes rozpočet mi udělala návštěva u závodního doktora (jak se to vlastně řekne, když nepracuju v závodě?), kde se starostlivá sestřička vyptala na všechny důležitosti, třeba jak to máme daleko do Ruska a jakou dávku jsme dostali, když vybuchl Černobyl. Pak mi udělala další test na tuberkulózu a píchla vakcínu proti hepatitidě B. No a v tom je ten háček, na tu se totiž alkohol nedoporučuje. Proč alkohol? Začnu od začátku.

Úterý.
Jdeme na Cabaret. Rovnou z práce, božužel. Ani mi tak nevadí, že s sebou tahám počítač, jako že se nemůžu převlíknout a jsem ve svetru. Oberon je malé divadýlko, uprostřed pár stolů, na jedné straně taky pár a na druhé stojíme my. Na zábradlí před námi každou chvíli někdo vyleze a tančí a zalamuje se.
Kabaret začíná zvesela, pije se (ideální by bylo stihnout jedno víno už před začátkem), holky a kluci chodí mezi stoly a atmosféra je dobrá. Snad jen ty cigarety kdyby mohly být zapálené. Nebo aspoň kouřostroj. Za každým hercem jde oblak pudru a v tichu je slyšet jak jim chřestí korále.
Slečna Amanda Palmer by měla koule, i kdyby se nevycpávala a její Emcee, i když je nejmenší z celého souboru, je určitě nejvýraznější. A Sally Bowles (Aly Trasher) je přesně tak osudová, jak má být. Neil Gaiman v publiku je takový příjemný bonus.
Psala jsem si o přestávce do notýsku, na posledním řádku mám: měl by se člověk s postupujícím představením opíjet, aby z rozjařenosti propadal do hlubin nacismu a hrůzy. večer skončí hořce.
V jednu chvíli se směju nahlas, otáčím se a mrkám na eMa, otočím se zpátky a říkám si, že tohle přece musí být dobrý znamení.

Středa.
Rozhoduje se o mém definitivním přijetí/nepřijetí do práce. Jsem celý den jak na trní, špatně se mi soustředí na práci a asi ve 4 si říkám, kašlu na to, jdu do města, nebudu tady sedět a přemýšlet. Cestou se stavuju u eMa, jen ho pozdravit a najdu ho u skeneru v totálním zmatku a nazuřenýho. Nechce se mi ho tam nechat samotného, nejdřív mu pomáhám jen trochu a nakonec tam zůstanem až do večera, náladu si spravujem po cestě domů u Thajců oblíbeným jídlem - Excited Chicken. Domů se dostanem v půl jedenácté, cestou ještě stihneme promoknout až na kůži. V lednici není ani kůrka.

Čtvrtek.
Ráno už je mi všechno jedno, stavuju se u sekretářky a ta se tváří, jako že jo. Nemůžu moc jíst, tak jen piju a vibruju z toho všeho kofeinu a obíhám kanceláře a všechno se řeší a jde a všude o mě vědí, a na listech se odškrtávají položky jedna za druhou. Odpoledne se vracím do práce, mám z toho všeho radost, na oslavu se rozhodujeme s eMem a Danielem zopakovat včerejší experiment a tentokrát tam sedíme až do půlnoci. Zpíváme O Tannenbaum. Aspoň jsem zjistila, co se děje v práci v noci. Je tam spousta lidí! Uklízeči, lidi, co dělají noční experimenty (ti se potkávají u automatů s pitím), hlídači.. Tmavýma chodbama se pohybujou postavy, hučí klimatizace a je to celé docela strašidelné. Domů posledním metrem a v lednici stále ani kůrka.

No a pátek.
Únava je totální. Rozklad materiálu. Plánovanou večerní oslavu zhatí výše zmíněná injekce, tak se alespoň cestou z města stavuju na nákupu. Jako důstojnou knihu na oslavu všeho toho, co předcházelo mému zaměstnání, volím Fear and Loathing in Las Vegas, kupuju k tomu ještě velkou tequilu a těším se domů. Útlum.

Takže - po 31 týdnech papírování, úřadování, vztekání, čekání na poštu, nadějných výsledků i zklamání jsem zaměstnaná, všechno je oficiální a legální a krásné. Na pár týdnů, než zase začne kolotoč prodlužování všech stávajících povolení.
Děkuju všem za podporu a dejte si na mě panáka.

Bostonem jde B.Lee Kraleek

2010-10-03T17:25:00.004-04:00

Značkuju si místa, kudy chodím, novým bílým svetrem. Chomáčky zůstaly v kavárně, v papírnictví, v botárně i v potravinách.
Neustále se divíme, oba, jak obyčejně nám teď je a jak je to skvělé.
The ordinary can be like medicine. (Sherman Alexie)

Jantarové kompromisy, jablečné dohody.

Tento článek je pahýl

2010-09-30T18:58:00.003-04:00

Tato věta je pařez.
Před institutem rostou stromy obalené malými žlutými lístečky. A ty lístečky jim teď opadávají a lidi to nosí dovnitř na botách, a na chodbách je každou chvilku jeden, takže když jdu po chodbě v práci, připadám si jako když stopuju nějaké divoké zvíře.
Včera mě popadl záchvat stýskavosti a trudnomyslnosti, máte velké štěstí, že v takových chvílích většinou spíte, protože jinak bych vás bombardovala uslzenýma smskama. Už je zase líp.
Plachtařská sezóna pomalu končí, máme lístky na Cabaret s Amandou Palmer, rýsuje se první výplata, v obchodech není pro dýně kam šlápnout a vítr fučí jako vždycky - podzim vlastně vypadá nadějně, pracovně a užitečně.
Pište.

Střípky z New Yorku III.

2010-08-30T18:40:00.007-04:00

Tma je už v 8 večer. V New Yorku jsme byli před měsícem. Ale nevadí, že se k němu ještě vrátím?
Takže muzea.
V MoMA (Muzeu moderního umění) je hromada lidí. Ale sem to tak nějak patří, budova je členitá, spousta otevřeného prostoru, průhledů do jiných pater a k tomu se jezdící schody plné lidí hezky hodí. Působí to jako jeden z mechanických betlémů, ráno v deset cvak a lidi na pásech se rozjedou, pokladny blikají, hlídač kývá hlavou, puberťák se nudí, turista fotí.
V galeriích se totiž může fotit. Bez blesku, ale může. Člověk tak potkává velké množství lidí, kteří si přišli do galerie pofotit – dvojice Ježiš-tohle-je-slavný-jméno-u-toho-se-musíme-vyfotit-nejdřív-já-tebe-a-pak-ty-mě-jo?, občas i ve vylepšeném modelu Stoupni-si-doprostřed-toho-vobrazu-ať-je-to-hezčí. Pak spousta lidí, kteří se nudí, přišli protože to chtěl někdo jiný, mají hlad a bolí je trochu záda.. nejradši by seděli na hotelu nebo u piva. Speciální kategorií, mně velmi sympatickou, jsou staré dámy, typicky zatěžkané zlatými prsteny a drahokamy, které se pohybují pomaloučku, po větších skupinkách a zaníceně diskutují.
Představu, že si jen tak postojíte u obrazu, pozdravíte do minulosti jeho autora a strávíte chvilku v mlčenlivém zamyšlení, tak tuhle přestavu můžete zahodit už u dveří. Na to je tu totiž moc lidí. Ve skutečnosti se snažíte zaostřit a alespoň maličko se dobrat toho okouzlení, zatímco do vás někdo strká, přes rameno cvaká foťákem, peskuje polohlasem děti nebo manžela nebo hlasitě vysvětluje, co vidíme na obrazu a co z toho vyplývá.Ale dobré to je, vlastně.

V Metropolitním muzeu je taky hodně lidí. Sedáme si v hale, zkoumáme plánek, je to bludiště bludišťovaté (kolem jednoho Dürera jsme nakonec prošli snad patnáctkrát). Nadechnout a vyrazit. Za hodinu zjišťujeme, že jsme při tom nadechování nechali asi na lavičce foťák. V hale, ještě před kontrolovaným vstupem, tam kde je asi tak 400 lidí. Vracíme se sklesle po vlastních stopách a už spřádáme plány, jak to zařídit, abychom si pořídili nový. Vyplňujeme ztrátový formulář, pán nás povzbuzuje, oni to většinou najdou, tady se nic neztrácí, ale já moc mu to nevěřím. Za 5 minut zvoní eMovi telefon, že je foťák u securiťáků a může si pro něj rovnou přijít. Nějaká dobrá duše ho našla a odevzdala. Večer připíjíme neznámému dobrodinci ciderem a radujeme se.

V Přírodovědeckém muzeu mají všechny druhy medvědů, za sklem naštěstí. Taky dikobraza, losa a další zvěř. Taky ryby. Dále olihně. Průřez mamutí sekvojí. Minerály a drahokamy. Lebky pralidí. Obrovitááánské saury. Být tam jako desetiletý, eM by zřejmě radostí omdlíval, ale i teď se mu to líbilo, řekla bych. Jen škoda, že si člověk nemůže číst všechny popisky, to by tam musel být týden. Takhle nás po šesti hodinách za-minutu-zavíráme hlídači doslova vystrkali na ulici, vědí co dělají, protože přesně v šest a pět minut se sklo před medvědama rozpustí a vážená zvířata se můžou konečně trochu protáhnout, vlci doskočí a dikobraz sleze z větve. Drbou se pak na hlavách a říkají si, tak další den za náma, máme srpen, za chvilku bude po sezóně.

Střípky z New Yorku II.

2010-08-17T00:46:00.012-04:00

A je noc. Venku povykujou cikády a žáby. Zní to jako léto, ale vzduch, který nafukuje závěsy už nese stopové množství podzimu. Pracovala jsem 4 dny v kuse a teď se nemůžu zastavit, tak tu sedím a píšu. Jídlo, káva, limonáda, čajrumbum!

Před odjezdem jsem pátrala na internetu a vytvořila si seznam míst, kam zajít a co tam ochutnat. Ten jsem první den slavnostně přepsala do našeho deníku. Po pár pohledech do mapy mi došlo, jakou past jsem si na sebe připravila, jednotlivá místa byla od sebe daleko, na odlehlých místech, většinou daleko i od turistických cílů a vidina hladového pobíhání po městě za tím jediným správným sendvičem už nebyla tak lákavá. Nakonec to ale byly ty nejlepší chvíle. Procházeli jsme místa kam bychom se určitě jinak nepodívali, takové ty zadní uličky, kde sedí domorodci na schodech a povídají si; tam, kde ústí garáže a myčky aut a kde posedávají chlapíci před dveřmi Armády spásy; místa, kde jsou obchody s deskama a kytarama a kde lidi chápou nutnost kavárny. Plus většina doporučení se ukázala jako hodná té cesty, užili jsme si skvělou kávu (snažila jsem se pít co nejvíc drip coffee, abych si tu metodu trošku osahala a nachutnala, jen když byly ty nejhorší vedra, tak jsem si dávala spíš ledovou), pastrami sendviče, originál Momofučí pork buns i koláče, hamburgery, bagely.. eMovi dík ze neutuchající loajálnost v tomto směru, stál se mnou hodinu na sluníčku ve frontě, jen abychom vyzkoušeli ten správný burger (a pak zjistili, že je sice dobrý, nicméně dost malý a podruhé už tedy hodinu stát nebudeme) a všemožně mě v mém gastrokřižování podporoval.

Z deníku

Fotíme zbytky starých budov, které tvoří zvláštní předhůří moderním mrakodrapům. Pozoruju holuba,jak před námi seskočí ze schodiště a ťapká přes chodník na silnici. Vtom zpoza nás přijede taxík a rozmázne holuba na krvavou kaši, jedno otočení kol. Zvedne se mi žaludek. Chytám se eMa za ruku a chce se mi být někde jinde.

Umoření vedrem jdeme na oběd, do stejného deli jako včera. Pastrami sendvič je stejně skvělý a vodu už piju stejně ledovou jako domorodci. Láduju se těma dobroučkýma plátkama masa a okurkou a koutkem oka pozoruju kuchaře, jak okrajuje nahnilou hlávku zelí a myje ji v umyvadle. Přede dveřmi stojí cedule Eisenberg's Sandwich Shop - You get it or you don't. Ber nebo nech bejt - buď se ti to líbí a pak se vším všudy, nebo si běž jinam. Já to beru.

Cigareta

Chci si dát v Central Parku sváteční cigaretu. Těším se na ni už od Náchoda, v Bostonu se nesmí kouřit téměř nikde, New York je podle prvních dojmů lepší. Proč v parku? Protože v kavárnách se nekouří. Procházíme tedy parkem, málem bychom to ani nepoznali, přes všechny lidi totiž není trávu téměř ani vidět, navíc je nutné respektovat složitá pravidla přednosti v jízdě a chůzi, nechodit na určitá místa bez dítěte a naopak na jiná s dítětem, vyhýbat se prodejcům, kresličům a tanečníkům na kolečkových bruslích. Já se ještě navíc pořád rozhlížím, jestli nejde Woody Allen. No a tak jdeme a já se snažím zjistit, zda se v parku smí kouřit. Na cedulích sice žádný zákaz nevidím, ale taky nepotkávám nikoho s cigaretou. Na lavičkách taky nic. Po půlhodině pročesávání parku to vzdáváme a odpočíváme na lavičce, když tu náhle pán sedící vedle zaklapne knihu (četl dějiny Inků), opře se o kousek pohodlněji a zapálí si. Komplic! Hned ho napodobuju a spiklenecky na něho přitom mrkám, naopak pár, co sedí po mojí levici demostrativně lavičku opouští a jde si sednout do protisměruvětru. Tak. Ty neřesti.

Nedoléhání

Sami v cizím městě. Dva dny se člověk vydrží vézt na vlně okouzlení, spánkové deprivace a zahlcování hlavy zážitky. Třetí den, alespoň pro mě, většinou přichází vystřízlivění a neklid, pocit ostrova a osamělost. Řešívám to kavárnou, moje konzervativní já (je ho kus) většinou vytipuje jediné místo – stolek, židli, typ kávy a toho se drží a zbylé já se pak z toho kouta může odvíjet a vydávat zase na výpravy. Dneska už to poznám, když se to blíží, většinou jako bezdůvodná nespokojenost a podrážděnost, snažím se uklidit do bezpečí, ještě nikdy se mi nepodařilo úplně se tomu vyhnout. Je to obranná reakce, takový návrat k sobě samé, mozek dává najevo, že není obvyklé být takhle nadšený, že pod tou vší turistikou jsem to stejná já jako vždycky.

Kopírováním vznikají roztodivné formáty, ale nechám to tak. Příště třeba konečně už ty muzeva.

Střípky z New Yorku I.

2010-08-15T12:10:00.010-04:00

V New Yorku jsme byli týden, vrátili se minulou neděli. Od té doby jsem až po uši zahrabaná v práci, ale ještě než to vypuklo, stihla jsem zachytit pár momentů. Na delší souvislý článek určitě nedojde, ne ani kvůli času, ale spíš kvůli charakteru zážitků, které byly podobně dojmové, útržkovité. Tady je první várka a nějaké fotky. Snad časem protřídím zbytek fotek. Takže, tradá, Nový York:

Velikost
Už z autobusu vypadalo panorama Manhattanu hrozivě. Ty domy jsou skutečně obrovské, trčely proti šedému nebi jako tlusté dráty, a rozhodně nijak nelákaly. Uvnitř (a je to opravdu třídimenzionální uvnitř, zdi domů vytvoří stěny a zakryjí horizont, nebe zbyde kousek u stropu, když hodně zakloníš hlavu) je to jiné. Člověk se zmenší na pětinu původní výšky, zalehnutý tím vším hlukem, přišláplý podrážkou lidí zvířat věcí a prodírá se hustým vzduchem pomaleji než obvykle. Všechna ta klišé o městech, která nikdy nespí, se mu pak vrací pozdě v noci, ve vymytých stěnách lebky se odráží ozvěnou a vysmívají přecitlivělému spáči.

Turista
Turista se pozná tak že se dívá kolem sebe. Rozhlíží a pozoruje, udivený stejnými věcmi, které v rodném městě lhostejně přechází. Navíc se u toho snaží odpočívat, se stejnou vervou jako ve všední den pracovat, což ho znervózňuje a je zklamaný z nesouladu mezi očekáváním a skutečnými zážitky. Turista co je mé krve, ten se někdy toulá jen tak bez cíle, nebo alespoň neobvyklou trasou, tak aby se dostal trochu blíž. Já to tak dělám často. Mívám přitom vždycky pocit velké nepatřičnosti, nejradši bych splynula s pozadím, jen aby moje rozhlížení nebylo tak nápadné. A to nemluvím o focení, pak se většinou rozčiluju, že nemám žádné fotky, zatímco v přítomnosti se fotit stydím.
Ale co se konkrétně New Yorku týká, naše nadšení z toho, jak vypadá město a lidi v něm, není nijak výjimečné, umí to popsat a vyfotit spousta lidí, kdyby to někoho zajímalo, tak třeba paní Helen Levitt se mi moc líbí.

Ulice v pár bodech:
• Největší zábavou newyorských řidičů je troubení, stačí 5 milisekund nepozornosti a autu za vámi dojde trpělivost a troubí..
• Odbočuje-li auto na světlech doprava a za rohem mu přecházejí chodci, Bostonský řidič pustí chodce a pak přejede. Newyorský netrpělivě najíždí do chodců, kteří vykročili na zelenou, až se jeden (nejčastěji turista) rozhodne, že se přejet nenechá a zastaví; auto pak vystartuje jak raketoplán a odjíždí, řidič má oči obrácené v sloup a lituje ztracené vteřiny. Newyorčan chodec takto nikdy nezastaví a s klidem přechází mezi rozjetými taxíky, sledováním panáčků se neobtěžuje, neboť je nezávislý.
• Nezávislost chodců se projevuje i neuhýbáním ze směru. Nikdy nikomu neuhnout. Protože patřím do nižší váhové kategorie, nemůžu si dovolit narazit do většiny chodců přímo, takže uhýbám a kličkuju, zatímco domorodci chodí po přímkách. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdybych neuhnula. Nejspíš bych si rozbila brejle. Používáme v takových chvílích s eMem větu: Aspoň o píďu!
• Zajímalo by mě, na jaké ploše na Manhattanu nakonec lidi fungujou. Součet všech ploch všech pater všech budov, plus ty malé kousky země okolo..

Příště o jídle, kávě a muzeích? muzeách? muezín?

Ta jediná pravá

2010-07-28T20:57:00.004-04:00

Oblíbená věta jednoho nejmenovaného člena mé oblíbené rodiny zní: Já bych je všechny poslala na Sibiř. Pěkně se mi to teď hodí, teď totiž můžu navázat, kam bych všechny poslala já. Tedy: já osobně bych všechny český prodavače poslala na výlet sem, aby viděli, jak se to má dělat (trochu té generalizace mi protentokrát odpusťe a posuďte sami).
Zdrbaná nejnovějšíma vízovýma zprávama, rozklepaná ze všech nehezkých věcí, došla jsem do Harvard Coopu. Příjemné veliké knihkupectví, když mám na Harvard square na někoho čekat, většinou čekávám tady. Vybrala jsem si mapu a nový sešit na deník a teď zevluju. A najednou nápad. Jdu za nejbližším prodavačem a říkám: Víte, já jedu příští týden do New Yorku, a chtěla bych si s sebou vzít nějakou knihu, nějakou, která se v NY odehrává, abych všechny ty místa mohla hned navštívit, žádnou historii, spíš nějakou moderní beletrii, víte co myslím..? Prodavač lehce panikaří, úplně vidím jak mu hlavou běží regály knih a nic ho nenapadá, chvíli se bavíme o tom, co už znám, co by to alespoň přibližně mohlo být. Vyrážíme na procházku obchodem, vytahuje z regálů jednotlivé věci, já přikyvuju, listujeme spolu antologií o New Yorku.. Zamotává se do toho čím dál víc, zahlcený spoustou možností, nakonec odbíhá do horního patra, slyším jak něco nahlas vysvětluje. Vrací se usměvavá kolegyně, napůl mě vyslýchá (Dara Horn schválena, Nicole Krauss schválena, J.S. Foer neschválen, Chabon vysloveně ignorován ☺), napůl vytahuje z regálů další knihy, domlouváme se moc hezky.. Vypadá potěšená nezvyklým požadavkem a já jsem nadšená, kdybych tady pracovala, takový dotaz by mi udělal obrovskou radost a běhala bych a nosila asi tak stejným stylem..
Teď sedím v kavárně, prolistovala jsem celou tu hromadu, zalitovala, že s eMem nevykrádáme banky a honem rychle si to všechno zapisuju.
Takže – až pojedete do New Yorku, vězte, že zaměstnanci Harvard Coop bookstore doporučují:
Paul Auster – The New York trilogy – ideál, 3v1, a dokonce to má hezkou obálku! U am. knih nevídaná věc..
Rivka Galchen – Atmospheric disturbances – mladá autorka, doktorka, teď je populární, protože ji The New Yorker zařadil mezi 20 under 40 to watch.. přímočarý styl, četla jsem jednu její povídku a jsem na ni moc zvědavá
Keith Gessen – All the sad young literary men – opět hezká obálka! Dvě v jednom dni, to se nestává často.. jinak ovšem o autorovi nic nevím, jen že pracuje jako editor literárního časopisu n+1
Saul Bellow – Mr. Sammler’s planet – nikdy jsem od Bellowa nic nečetla, jak jsem to vyslovila, pán se mi snaží naznačit, že to snad ani není možné, ale kontruju že jsem z Evropy (univerzální výmluva, fuj), tak mi trochu odpouští..
Paul Auster – The Brooklyn follies – ještě jednou Auster, nakonec ho snad vyberu
Jonathan Lethem – Chronic city – tenhle pán je tu teď hodně populární, ale moje oko ještě nemělo tu čest.. kniha je prý celá o Manhattanu, nevýhoda – je v pevné vazbě, což by mi nijak nevadilo krom toho, že v téhle zemi stojí hardcover kolem 30 dolarů..
A abyste nepřišli o žádnou lahůdku, ta antologie, kterou jsme pro inspiraci listovali se jmenuje Writing New York a jejím editorem je Phillip Lopate.
Hádejte co jsem si nakonec odnesla? Nápověda – telefonát s eMem, který prohlásil, že si v nejhorším případě můžu koupit dvě..

Nesouvisející, převážně dobré

2010-07-16T14:08:00.002-04:00

Už dlouho se domlouváme s jedním eMovým kolegou, že se někdy vydáme do Bostonského Chinatownu do vyhlášené restaurace na Dim Sum. V neděli se slavil Den nezávislosti, volné pondělí se tak nějak hodilo. Přibrali jsme ještě čínskou kolegyni Yan, pro jistotu.
Chinatown zní tak hezky, na dálku to vypadá romanticky, ve skutečnosti se člověk proplétá v dusném dopoledni špinavýma uličkama, podrážky se mu přilepují k asfaltu a odpadkům, všude se překřikujou ženský, co nikdy neuhnou když jdete proti nim po chodníku. Výlohy plný plastových krámů a smrad.
Do restaurace jsem vlezla s rozpačitým pocitem nepatřičnosti a s nijak velkou chutí na jídlo. Ale. Červené stěny, plastoví draci a velký prostor, plný stolů, postavili jsme se do fronty a rozkoukávali se. Dvojice na snídani, většina domácích, jen ojediněle jiná barva vlasů než leskle černá. Bossové s potetovanýma rukama ukazovali malým bossatům jak se co jí a obě generace se tvářily patřičně důležitě. Ve vzduchu bylo cítit smažené maso, nudle a páru z toho všeho. Yan čile komunikovala s číšnicí, z našeho pohledu to vypadalo, že říká něco jako – jestli nás okamžitě neusadíš, prokleju tebe, celou tvoji rodinu a už ti nikdy nebude chutnat čaj!! Číšnice odpovídala ve stejném stylu – mňá mňa ňa, quééj cheň!! Jen jsme se usadili, začaly na stole přistávat bambusové ohříváčky s knedlíčkama, Yan sice vždycky něco vyjednala, ale anglicky umí málo, takže na naše zvědavé dotazy, co je uvnitř knedlíčku, odpovídala - maso – kreveta – taky kreveta – fazole – přičemž se po lžicích ládovala pálivou omáčkou (my ostatní jsme si ji dávkovali tak nějak homeopaticky) a měla z nás legraci. Knedlíčků bylo spousta druhů, pak různé listové těsto plněné masem, spring rolls, omelety, tofu puding. Všechno má trochu posunutou hranici slanosladkosti směrem k sladkému, je to pro mě nezvyklé, ale vlastně moc dobré. Takový trénink na Hongkong, dalo by se říct.

Ve čtvrtek jsem splnila jeden z mnoha postupových plachtařských testů a pak se vydala ještě chvilku plachtit, dokud fouká. Domluvili jsme se s dánským kolegou Kimem a jeho ženou Ninou, v plánu bylo vzít si Sonar a trošku se projet. Kim je v kanceláři málomluvný, tichý, zdvořilý. Košili zastrčenou do kalhot a zastřižené vlasy, od pohledu hh – hodný hoch. Na lodi se z něj stává agresivní, sportovní dravec, loď řídí na hranici převrhnutí a blýská mu v očích. Vítr fouká v silných poryvech, venku spousta dalších lodí, kajaky, windsurfaři, člověk nesmí ani chvilku přestat dávat pozor. Kim se mě pořád snaží přesvědčit, ať taky chvilku řídím. Tůdle, říkám si, je to daleko větší loď, než jsem zvyklá, vítr je silný a nevyzpytatelný, radši budu v klidu sedět a nikam se nepoženu. Po deseti minutách se mi to už nezdá tak strašlivé, tak říkám, že to teda chvilku zkusím. Přetlačuju se s kormidlem a snažím se co se dá, ale vítr se točí, fouká ve strašlivých nárazech a já se pěkně bojím. Kim s Ninou radí ostošest a vesele se baví, jak jsem vyjevená. Po pár minutách a jedné téměř srážce jsem celkem schopná dávat pozor na všechno a řídit sama, s občasnou pomocí. Surfaře objíždím velkýma obloukama, kajakáře ještě většíma. Vykládám, že až budu bohatá, pronajmu si kousek moře a budu si tam jezdit úúúplně sama. Kim a Nina se poťouchle baví, Nina přiznává, že tohle by teda rozhodně neřídila, ale že vypadám, že to zvládám. Až do přistání mě ani jeden z nich nevystřídá, relaxují a kochají se, zatímco já se smrtí v očích provádím manévry v úzkém prostoru doku. Na konci jsem zpocená, unavená, o dvě modřiny bohatší a zralá na infarkt. Dostávám pochvalu. Chvíli sedím v doku na prknech a snažím se srovnat. Svět se mi houpá ještě v deset večer.

Sice už můžu plout sólo, ale ještě se pěkně bojím. Tak si beru s sebou radši Meg, ta se bojí o trochu míň. Mladá americká politoložka, s jasným názorem na svět a sympatickou odvahou. Chvilku koumáme počasí, bouřky chodí okolo, nedívej se na ně, tak se nedíváme a že teda samy, bez instruktora. Odrážecí manévr řídím já, Meg naviguje a na dvě obrátky jsme venku na řece, opře se do nás vítr a my hledáme rovnováhu. Objedeme tři opatrná kolečka tak do půlky řeky, ve druhém se vystřídáme, Meg u kormidla, já naviguju a rozhodujeme se pro přistání (bouřky vypadají zas o kousek blíž a odvaha s časem klesá). Zvládáme to tak jak se na začátečnice sluší, neohrabaně, ale ne nebezpečně, skáču z přídě na břeh jako doopravdická námořnice a raduju se jak Viking. Rozesmáté si domlouváme další jízdu na pozítří. Je to fajn, bát se s někým.

Pár postřehů všedního dne

2010-05-10T10:06:00.003-04:00

Už jsem v novém bytě dva týdny. Zas a znovu zjišťuju, jak jsem z Evropy zmlsaná. Třeba doma v Praze jsem si mohla v koupelně pustit teplou a studenou vodu, silně i slabě, jak jen jsem chtěla. To se tu, kupodivu, nedá. Ve sprše je jen jedna páka, která otáčením zároveň zesiluje proud a přidává teplou, lze tedy pouštět jen studenou slabě nebo teplou hodně. Nic mezi tím. Prostě tak. Připomíná mi to portugalské kohoutky a dilema jestli se raději opařit, nebo si mýt ruce v ledové vodě. Sprcha je v bytě vůbec dobrá. Říkám jí Prskavec, má totiž zabudované zařízení, které nasává k vodě vzduch, aby člověk ušetřil vodu. Výsledkem je takové speciální prskání, které nelze nikam nasměrovat, ani zesílit, ani nic. Prostě stojíte a čekáte, až z vás mýdlo oprská. Dá se to takovou páčkou vypnout, ale pak zas teče (chcete-li se sprchovat teplou) proud o síle trysky na skotské střiky, který při vhodném nasměrování udělá i modřinu na rameni.
Takových zvláštností má byt víc. Topení se kupříkladu dá zeslabit, ale nedá se úplně vypnout. Je jedno, že je venku 30. Majitelé domu topí, takže my taky topíme a obratem vyrobené teplo větráme oknama ven. Movitější rovnou klimatizují. Kdybyste si snad mysleli, že si chcete rozhodovat o topení sami, tak si to rovnou myslet přestaňte, systém rozhoduje za vás a ušetří vám tu námahu.
Nedávno poznamenal eM, že je pozoruhodné, že vlastně tady převádíme solární a větrnou energii na proud, ten pak proženeme sušičkou a tou sušíme prádlo (za 2 dolary, mimochodem). Zdá se to jen mně, nebo je to tak zvláštně oklikou? Jako že pověšením prádla na šňůru se vítr i slunce využijí tak nějak efektivněji?
A když už jsem u toho, hezká příhoda z minulého týdne. Nastala nějaká havárie ve vodovodním řádu a netekla v části Bostonu a pár okolních městech pitná voda. Američan vodu z kohoutku téměř nepije, takže nevznikly téměř žádné obavy o nedostatek vody jako takové (plus přibylo jistě pár dalších lidí, kteří kohoutkovou odteď taky nebudou pít). Daleko zásadnější se ukázal nedostatek kávy. Město, fungující na kávě (America Runs on Dunkin'), ztratilo svoji pohonnou hmotu, problém se dostal až do novin, na stránky univerzitních novin (je vůbec možné, aby se konal zkouškový týden, když v celém kampusu nelze koupit kávu?), káva se transportovala z různých částí města a sekretářky v kancelářích se učily dělat instantní.. Prostě pohroma. Hezky situaci popisuje blog mého oblíbeného knihkupectví, klikněte a přečtěte tady.
Příště bych se mohla třeba rozepsat o plastových kelímcích a jednorázovém nádobí a tunách odpadků, které tu běžný člověk vyprodukuje.

Do Mů

2010-04-26T17:14:00.005-04:00

Původně jsem se do našeho nového bytu chtěla jen vrátit na oběd a pak zas vyrazit do města. Ale nějak jsem se tu zadrhla. Nový prostor ještě nemám okoukaný, procházím a zvykám si, kde jsou stěny, kde jsou věci. Věci jsou převážně v krabicích na zemi. Na celý víkend nám stačila jen postel, malý stoleček a nějaké nádobí. V neděli večer jsme kvůli pracovnímu týdnu postavili jeden stůl. Je tu spousta světla a po podlaze se dá chodit naboso. Zmocňuje se mě touha krabice jen naskládat do skříní a nechat si tu ten velký prostor, postel a stůl a křeslo. Žádné věci nemít, nic nehromadit.
Aspoň chvilku si užít, než se zase zaneseme.

Rozježená

2010-04-22T10:04:00.002-04:00

-Tak už jste doma.- Pípne mi smska. Ale né, volám, my jsme přece doma tam. Tady jsme návštěva. Ale nakonec je to tak zamotaný, že nikdo neví, jak je to správně. Každopádně tělo je sice v Bostonu, hlava má jako obvykle trochu zpoždění a motá se ještě někde po Praze. Cesta byla hladká.
Přivezla jsem si celkem 28 knih. To by mi mohlo na dva měsíce stačit, i když eM se tvářil dost pochybovačně.
Setkání krátká a intenzivní, pod otupujícím vlivem jet-lagu, všechny ty radosti a pláče, co jsem si tu ten půlrok schovávala, se valily na moje protějšky jako lavina, je to celé ještě takové moc otevřené.
Teď vybalím kufry, zabalím krabice a přestěhujem se. Přišla obálka s pracovníma papírama. Zvesela hajdy do dalšího půlroku, nesmím se zastavit, hrozně by se mi stýskalo.
Díky všem.

Zákon pravděpodobnosti

2010-04-07T11:48:00.003-04:00

Dobře tedy. Rok v Čechách se pokusíme vmáčknout do dvou týdnů. Diář plný jako japonský turista. Všechno si to prožiju a pak to budu po zbytek roku tady vytahovat a přežvykovat.
V bytě jsou hromádky. Vedle nich stojí dva kufry. Někdo by měl vstát a jít to tam naskládat.
Po včerejší cestovní horečce je dnešní den ospalý a apatický, myslím ale, že v blízkosti letiště ožiju, jako vždycky předtím.
Tak se uvidíme na druhé straně Atlantiku!

P.S. Jako bonus přidávám nejúchylnější knižní obálku za poslední dobu.

Postav si orloj

2010-03-27T10:18:00.003-04:00

V zatuchlé Praze si člověk někdy musel přát ať už přijde déšť, nebo vítr, ať se něco pohne. Březnový, časně aprílový Boston je jiný. Počasí se střídá po deseti minutách, jeden den je teplo na tričko a druhý den sněží. Vítr fouká tak jako zbytek roku, tedy skoro pořád. Je tak nějak vymeteno. Stromy holé, řeka bez leknínů (zato s nákupními vozíky a všelijakým jiným bordelem na dně), ze zvířat jen divoké husy. Naštěstí se už spláchly závěje zimní soli. Jak nejsou ještě listy a tráva, je všechno ještě větší než obvykle.
Moje nálada se proměňuje s počasím, taky podle telefonátů z práce. Každý půlden je všechno jinak, už se bojím i radovat, zato rozčilování a následného zklamaného plakání, toho se nebojím nikdy. Jak jinak. Ale věci se pomalu posunují kupředu, tak hurá sláva. Jako vedlejší efekt jsem si o dost zlepšila angličtinu a taky ten smalltalk (zatím nejvyšší konverzační výkon jsem podala v knihkupectví ve frontě na záchod, kdy mě oslovila za mnou stojící paní, povídaly jsme si o frontách na záchod, čínštině a Harvardu, paní zpoceně odfukovala a já se soustředila jak na státnici).
Co se týká knihkupectví, to jsou tady v Bostonu moje nejoblíbenější místa. Lidi jsou tu běžně zvyklí trávit v nich celé hodiny, taky to tak dělám. Když není místo u stolků (jsou tam studijní stolečky jako v knihovně), sedím na zemi na koberci. Nebo se jen tak potuluju, nejčastěji po beletrii. Nikdo vám neslídí za zády, neprudí kvůli jídlu nebo pití (naopak, někdy je ke knihkupectví i kavárna a knížky si můžete vzít ke stolku s kafem). Ochotní prodavači. Mraky knih. Různé tematické celky, podle příležitosti, nápadu. Takže kdybyste mě v Bostonu hledali, víte kam jít.
Za deset dní směr Praha!

Po bezbarvém nadpisu

2010-03-15T15:45:00.004-04:00

následuje pomatená úvaha.
Už jsem to psala někam jinam, o tom, že můj dojem z Ameriky (rozuměj toho kusu Severní Ameriky, kde se pohybuju) je jedna velká senzorická deprivace. Nic hezkého k vidění, slyšení ani jinému -ení, pokud člověk nehledá. Já na to hledání pořád sílu nemám, někdy jo, ale ne pořád. Jsou tady tak pyšní, na sebe, na tu svoji Ameriku, a přitom nejkrásnější je tady příroda, tedy něco, na čem nemají žádnou zásluhu, co tu bylo už dávno před nimi. Nejstarší domy v Bostonu jsou z přelomu 17. a 18. století, a stejně to tu není poznat, na zahradě u babičky vím o lidech, kteří tudy prošli, daleko víc.
Najděte si na Google maps stanici metra Sullivan Square a podívejte se na Street View. Mohla bych to snad vyfotit, ale stejně, to, co mě obklopuje, když tam v deštivém únorovém odpoledni čekám na autobus, je něco nezachytitelného, dokonale prázdného. Dálnice, stanice metra, autobusy. Beton, holubi, auta, pár lidí. Vítr mete do tváře zmrzlé kousíčky deště. Všechno má svůj účel.

Zvětšit mapu

Malá hádanka

2010-03-14T18:07:00.003-04:00

Jaký sport jsem to v sobotu provozovala? Je to krasobruslení, nebo ne?

Kávu, kávu, království za dobrou kávu!

2010-03-06T16:52:00.002-05:00

Sobota, Boston, sluníčko. Na verandě je teplo, topení nebublá a nesyčí. Abychom spojili příjemné s užitečným, jdeme na procházku do asijského supermarketu. Sama přes týden tam nechodím, je to daleko a cesta vede divokým Kurdistánem (myšleny dálnice, betonové nadjezdy, parkoviště a jiná pohostinná místa). Podruhé už jsem daleko statečnější, nebojím se ani prodavačů v krvavých rukavicích, ani kuřecích pařátů, a kupuju zásoby nudlí, rýže, cibulky a ústřicovou omáčku. Paní u pokladny si zkouší smalltalk:

Já (nechci igelitky): To nechte, já si to dám do batohu.
Ona: Ale to budete mít hrozně těžký.
Já: My nemáme auto, nějak to odnést musíme.
Ona (spatří eMa): Aha, vy máte muže.
Já: Ano, ten batoh ponese on. (On silný, on jako deset sabák..)
Ona: Chudák. Ale zas pak bude mít velké svaly. Tak hezký den.

Na zpáteční cestě mám chuť na kávu, a protože kavárny v naší čtvrti nejsou, stavujeme se po cestě ve Starbucks. Vím, že mi tam káva většinou nechutná, ale mám opravdu chuť a přesvědčím sama sebe (jako už mockrát předtím), že to nebude tak zlé. Cha. Mají jednodruhové kávy, vybírám si Guatemalu Antigua, na jazyku chuťovou vzpomínku na tutéž od La Bohéme blahé paměti v ČR, překapávanou. Čekám. Pak popadnu kelímek, doliju mlékem a jdem. Káva je hnusná hnusná, spálená a olejovitá, řídká a ošklivá. Celou cestu domů nadávám. eM se baví, protože tahle situace se s obměnama opakuje téměř každý víkend. Jedinou dobrou kávu umí Espresso Royale, ale to je od nás hodinu cesty přes město. Teď sedím, píšu tenhle článek, kelímek s nedopitou kávou stojí přede mnou na stole a až dopíšu, nakreslím si odpočítávací kalendář, na jehož konci bude den, kdy dojedu do Prahy, zajdu si do Al Cafetera, a dám si tu nejlepší, nejvoňavější a nejbáječnější kávu. Tak zatím :-)

Strýček Banville a já

2010-02-24T12:51:00.005-05:00

Dny jsou jeden jako druhý, možná proto jsem si spletla dny a čtení Johna Banvilla málem prošvihla. Nakonec mě zachránil včasný telefonát od Lydie (dneska je to, ne ve čtvrtek), chvíli jsem hudrala, že nechci do tmy a do zimy a nakonec jela.
John Banville je irský spisovatel, nositel Booker Prize z roku 2005 za román Moře. Včera četl ze své nové knihy The Infinities. Moře jsem četla na podzim, téměř na jeden zátah, je to těžké, pomalé, hutné čtení. Bála jsem se proto, že Banvillovi naživo nebudu rozumět, nejen kvůli angličtině. Když přišel na pódium, vypadal jako něčí strýček, starší, přísný, ne úplně v dobré náladě, jako kdybyste ho vyrušili v neděli ráno, než si stihne dát první kávu. Rozmrzele, rozpačitě pozdravil a pustil se do čtení. Jak tak četl, plynule a čistě, jako by ho vlastní text znovu a nově zaujal, dodal mu sebevědomí. Postupně zlepšoval intonaci, tvářil se, zdvihal obočí. Dočetl jako jiný člověk a pustil se do diskuse. Vytáhla jsem notes hned asi po druhé větě, líbilo se mi, co říká a jak to formuluje. Neustálý pochybovač, co nelituje času říct větu třikrát, než dostane ten správný význam. Pauzy pro hledání výstižnosti. Vtipný, sebeironický a místy velmi intimní, překvapivě. Podle svých slov nepíše nikdy proto, aby vyjádřil svoje politické nebo společenské postoje, na záložkách jeho knih prý nikdy nebude napsáno "vyzdvihuje nejpalčivější otázky dnešních dní" (ekvivalent českého nastaveného zrcadla), ale tvrdí, že spisovatel má především vytvářet krásu. Knihy jsou psány, aby vznikaly krásné objekty. A krása je silná. We all committed poetry and beauty.
Vyčítají mu přílišné zaobírání se jazykem, vyjádřením, ale když ho člověk slyší, dává to smysl. Neumí to zřejmě jinak. A mně to připadá správné.
Povedená recenze Moře.
Rozhovor.

Dívka, která si hrála s počítačem

2010-02-09T08:25:00.004-05:00

Třetí díl trilogie Millenium v USA ještě nevyšel, navzdory tomu, že ohlašován už byl minimálně třikrát. Zdá se, že dřív vyjde český překlad, Američani to řeší importem z Anglie. Já čekám, takže ještě nevím, jak to s Lisbeth dopadne.

Během pokusu vylepšit si trochu pracovní nástroje na počítači jsem si kdesi stáhla vira. Na internetu se chovám obezřetně, nejsem si přesně jistá, kde jsem k němu přišla, nicméně byl to opravdu záškodník. Z běžně dostupného softwaru si s ním neporadilo nic, nakonec jsem za 30 dolarů koupila doporučovaný odstraňovač, spustila, ten odstranil a od té doby se nejde přihlásit do Windows.. Od stavu - asi se něco děje, do stavu - nejde to, krám jeden - byl asi týden, během kterého jsem trochu ztratila náladu, takže teď jsem ho už asi 5 dní nezapnula, abych se nemusela zklamat znovu (ne z počítače, ten má nárok chovat se nepředvídatelně, ale ze své neschopnosti ho nějak ovládat :-)

Tak teď jsem bez externího mozku a musím si vystačit s tím interním, tužkou a papírem. Skvělá záminka, abych si mohla koupit americký yellow legal pad, který je prý nejlepší a celý svět ho Americe závidí. No, za sebe můžu říct, že má tak obrovské řádkování, že nevím jestli se skamarádíme, krom toho se prodává pouze v balení po deseti.

ALE

Rukama a hlavou mi prochází tolik krásných věcí, snad z nich kousek na mě zůstane, snad to všechno časem neopadá, neodrolí se..

Namátkou:

Asi po hodině jsem uviděla otevřený dragstór. Zašla jsem tam a dala si šálek kávy. Byla ohřívaná, černá a trpká - chutnala jako nějaký lék, a přesně to jsem potřebovala. Cítila jsem se už volněji a po chvíli jsem byla dokonce šťastná. Jaké blaho, být sama. Vidět venku na chodníku horké světlo pozdního odpoledne a na větvích stromů rašící lístečky a mihotavé stíny. Slyšet ze zadní části prodejny zvuky fotbalového zápasu. Muž, který mě obsluhoval, ho sledoval v rádiu. Nepřemýšlela jsem o povídce, kterou jednou o Alfridě napíšu, ale spíš o práci, kterou chci dělat. Ta mi na rozdíl od psaní připadala jako cosi zatím spíš mlhavého. Křik fanoušků se ke mně nesl jako mohutný tlukot srdce, plný žalu. Krásné vny, přicházající pravidelně a vypovídající o vzdáleném, téměř nelidském nadšení a smutku.
Přesně to jsem potřebovala, přesně tomu jsem chtěla věnovat pozornost, přesně tak jsem si představovala svůj budoucí život.

Alice Munroová - Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel - povídka Rodinný nábytek

Transformační stanice

2010-01-24T22:52:00.002-05:00

Není o čem psát. Život se usadil do celkem dobrých kolejí a jelikož ty koleje vedou hlavně u nás v bytě, výhled se zase tak nemění. Off stále hledá zaměstnání, v mezičase pracuje na svých všemožných projektech, čte, poslouchá a má se. Semtam výlet na pláž a jinak klid a útulno. Těžko se v tom hledají dobrodružné historky, o kterých by se dalo blogovat. Fantazie ovšem pracuje na plné obrátky, má k tomu ideální podmínky, zdá se tedy, že by se blog mohl tak postupně přeměnit v trochu literární útvar, v němž by se hlavní hrdinka o kousek víc vzdálila realitě, ale příběhy by nebyly o nic méně skutečné. Možná semtam nějaký pokus o knižní recenzi, a podobné. Co byste na to říkali?

P.S.: Stejně už i teď mám připomínky, že to tak přece nebylo, takže se vlastně zas tak moc nezmění.

Drobné

2010-01-06T22:06:00.002-05:00

Rekapitulace: eM je tu 6 měsíců, já 4 a půl. Za tu dobu jsme na zdravotním pojištění dohromady zaplatili celkem $4 700 (cca 84 600 Kč, část platí zaměstnavatel). Ani jednou jsme nebyli u doktora, na pohotovosti, ani v lékárně. A přesto, když jsme konečně získali praktickou lékařku, jsme objednaní na druhou půlku června. Dřív to prostě nešlo. A to nám lékařku nakonec našla pojišťovna, protože nás všichni odmítali, že mají plno.

Diano

2010-01-04T09:55:00.001-05:00

Nový rok, nový diář, předsevzetí veškerá žádná.
Wish-listy a To-do-listy plné.
Spadly mi ty-nejlepší-hodinky, ještě párkrát tikly a už nejdou.
Pošta nechodí. Stejně číhám.
Přečetla jsem příručku o psaní. Autorka popisuje několik fází tvůrčího procesu. Fáze shitty first draft (cizinec promine) dosahuji zcela určitě.
Snídám domácí chleba s cloudberryovou marmeládou a je to vpravdě božské.
Vždycky, když se chci užuž propadnout do ustýskané beznaděje, objeví se skřítky a dobří vílové.

Konec hlášení.

Ohlédni se, bez hněvu

2009-12-31T10:26:00.003-05:00

Snad ještě nikdy jsem Silvestrovskou bilanci nedělala, ale tenhle rok si ji asi zaslouží. Před 365 dny touhle dobou bylo všechno jinak.

V lednu jsem se vdala. Svatba byla zimní a krásná.

O 6 dní později eM obhájil disertaci a za další 3 dny odjel na dva měsíce do Strasbourgu. Stýskalo se mi strašlivě. Abych se nenudila, nechala jsem si vytrhnout dva zuby moudrosti a v halucinatorním stavu z prášků na bolest se učila na státnici. Státnici jsem nehledě na zběsilost přípravy vystřihla jedna báseň, za odměnu jsem odjela za eMem do Francie, abychom si mohli užít jednodenní líbánky v Paříži.

Doma jsem pak střídala období ledového klidu (frézie a avokáda) s obdobími těžkých vášní (červené víno a steaky), psala do šuplíku a čekala.

Muž se vrátil, já přišla o poslední zbytky moudrosti. Odešla jsem z práce, začala psát diplomku. Zní to teď tak banálně, ale byly to týdny bojů s vlastním svědomím, vztekání se nad nesrozumitelnýma papírama. eM zatím pilně vyřizoval papíry do USA. V květnu jsem stále psala diplomku, strávila pár dní v nemocnici a propadala do beznaděje. A pak se to začalo valit. Diplomka odevzdaná, poslední státnice, škola hotová!, večeře na oslavu už trošku smutná. eM dostal vízum, koupil letenku, ještě mi pomohl s největším stěhováním a zmizel za oceán. Já zůstala trčet, uprostřed podivného bezčasí, uprostřed Evropy a snažila se popostrkovat úřednice, ať už taky můžu. Celá anabáze nakonec trvala 7 týdnů, během kterých jsme spolu mohli mluvit jen občas, a to většinou o problémech. Každý jinak sám. Dořešila jsem stěhování z Barrbytu, dostala vízum, komorně slavnostně odpromovala a ještě si stihla užít výlet na Pálavu. Pak už sbalila kufry, poslala zbytek věcí do různých skladišť, hodila klíče do schránky a jela sama v 5 ráno na letiště.

V Americe popříletový šok. Radost z toho, že jsme spolu, mě držela nad vodou, protože když se moje předodletové představy položily vedle skutečnosti, bylo mi ouvej. Neschopná si koupit kávu v kavárně, ztracená uprostřed domu, ulice, města. Nefungující karty, nesrozumitelné přízvuky. Nechutný chleba. Každá cesta do centra boj s vlastní xenofobií, zachránila mě knihovna. Můj stůl, moje knížky, ve zvlášť odvážných chvílích jsem vyrážela i naproti do kavárny, kde jsem pak hodiny seděla a okoukávala si svět. Pomohlo to. Pomohlo studium, okukování, pomohly první kontakty, pomáhal eM, který sponzoroval ty litry kávy, co jsem při tom procesu spotřebovala. Pomohla kombinace loď, plachty a vítr. Pomohlo vaření a pečení, nikdy jsem snad nepekla tolik jako tady. Pomáhaly dopisy a zprávy z Čech.
Příšerná stěhovací anabáze nás trošku zbrzdila, ale už pomalu sbíráme odvahu na novou. Podzim byl už krásný. Listí všude (když si čtu po sobě blog nebo deník z té doby, píšu v podstatě jen o listí a o řece), procházky, výlety na hory, večeře s báječnými lidmi, do toho hromada nových znalostí a směrů. Postupné sebe-uvědomování v tomhle prostředí. Chuť se zase opřít do práce.
No a nakonec Vánoce, popsané v minulém příspěvku, už jsme stabilizovaní. Tak vzhůru.

Kavalier and Mrs. Clay

2009-12-30T09:58:00.002-05:00

Králíci by dupali, kdyby ovšem tak nemrzlo. Kolem svátků byla pár dní obleva, ale předtím mrzlo řádně. Teď mrzne ještě řádněji. Vypadá to tak, že venkovní teplota je tak -5 až -10°C, k tomu ale fouká strrrašlivý severrrrák, který teplotu dál snižuje, místní předpovědníci to odhadují v průměru na -20°C. Nebýt toho vichru, člověk by se nabalil a nějak do metra přeběhnul, takhle nás vítr sfoukává z mostu, Mystic River je téměř zamrzlá (doufám, že želvy někde v klidu spí v bahně) a člověk na těch 15 minutách omrzne strašlivým způsobem. Nové slovíčko - omrzlina se řekne frostbite.

Předsváteční shon nás řádně vyčerpal, ale nakonec jsme seděli na Štědrý den odpoledne pod jedlí, docela spokojení a svátečně naladění. Jen aby nás ten Ježíšek v tomhle kraji našel. Nakonec jsme ani nemuseli mávat z okna, našel nás, stromeček rozsvítil, dárky naježil a dokonce sem zanesl některé, které patří do Čech. Rozesíláme je v balíčcích v těchto dnech, tak se těšte. My dostali kromě knížek, cdček a myší taky pekárnu na chleba, první chleba jsme upekli hned další den večer a od té doby experimentujeme. Má to jedinou nevýhodu, je potřeba americké recepty upravovat, protože výsledný chleba je dle místních zvyklostí nasládlý. Jinak - nevěřte tomu, že to šetří čas, protože já stejně většinu tříhodinového cyklu prostojím nad přístrojem a nakukuju skrz horní okénko, jak se to vyrábí :-)
Boží hod byl ve znamení bitvy Off versus kachna mražená. Zpočátku to vypadalo, že kachna zvítězí, ještě hodinu před příchodem návštěvy byla slušně zmrzlá, já neměla kus kůže na pravé ruce, byt páchl syrovou kachnou a už jsem vymýšlela, jak hezky na talíře naaranžovat samotnou přílohu. Nakonec ale Diego s Markétou přinesli vydatný předkrm, taky víno, takže jsme se trochu napili (to mě uklidnilo), najedli (to nás zasytilo) a v klidu počkali, až se kachna dopeče a pak si jen oblizovali prsty.

Od té doby má eM dovolenou, takže odpočíváme, čteme knížky od Ježíška (začínám se dost zlepšovat, bývaly doby, kdy všechny knihy zpod stromečku byly přečtené už na Boží Hod ráno, ale teď, když píšu tohle, mám ještě jednu v zásobě), chodíme na procházky po Bostonu, já držím dietu (žaludek už vyžaduje obvyklé špagety a rýži), díváme se na filmy a máme se.

Kdo byste je snad neznal, přečtěte si Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye.

Kam vítr, tam plast

2009-12-16T22:55:00.002-05:00

V Bostonu je jasno a mrazivo, fouká studený vítr a já jsem zamrzlá jako moucha, co zůstala uprostřed dvojitého okna a teď čeká na jaro. Naše okna, ač několikanásobná, propouštěla do domu mohutný průvan. Strávili jsme tedy kus víkendu jejich utěsňováním důmyslnou plastovou fólií a funguje to, eM už nemusí spát v kapuci a já ve trojitých ponožťkách. Stihla jsem taky něco napéct, ale stejně nejvíc Vánoce je mi ve městě, mezi lidma. Tuhle jsem za oknem v kavárně zahlédla povědomou siluetu a na chvíli si regulérně pomyslela, že jsem v Praze a že ta silueta jde se mnou na kávu a ono ne. Půlka zeměkoule je půlka zeměkoule.

Instinkty pravěkých lovců

2009-12-07T22:07:00.005-05:00

Pokud na chvíli podhlehneme dojmu, že máme věci ve svých rukou, příroda zaťuká, aby nás opravila, že ne tak docela. Kupříkladu dnes.

Sedím ráno s hrnkem čaje u počítače a slyším z kuchyně kviknutí.

Já: Co se děje?
eM: Já ti to snad ani nebudu radši říkat.
Já (přepokládám, že byl nalezen pavouk větších rozměrů): Je velkej?
eM: Asi tady máme myš!

A opravdu. Pod odkapávačem sedí myš, eM ji hypnotizuje a já panikařím. Následující hodinu strávíme tím, že eM stojí pořád na stejném místě a nespouští myš z dohledu (v ruce cedník připravený na lov) a já pobíhám - nejdřív vyklízím kuchyň, pak hledám všemožné instrumenty. Po zralé úvaze a několikerém zvyšování obou hlasů domlouváme se, že celý odkapávač i s myší oblepíme průhlednou fólií na okna, myš tak neuteče do kuchyně (která je plná zákoutí, škvír a skrýší a kde bychom ji už nikdy nenašli) a povede se nám ji přiklopit tím cedníkem. Muž stále fixuje nebožátko pohledem, já lepím, stříhám, lepím, nadávám a v pravidelných záchvatech paniky (to když se ruka s cedníkem připraví k útoku) odbíhám vedle do pokoje. Za pomocí dvou metrů fólie a deseti metrů lepící pásky je uprostřed kuchyně vytvořen igelitový mikrosvět, zahrnující odkapávač, nádobí, myš a asi metr kuchyňské linky. Myš ovšem odmítá opustit útočiště, je nutno ji tedy vyšťourat, což se po dalších deseti minutách daří. Samotný okamžik, kdy myš vyběhne a je přiklopena cedníkem, jsem neviděla, protože jsem opět zbaběle prchla do vedlejší místnosti.
Další osudy všech tří zúčastněných jsou pohnuté a nebudu se zde o nich dále rozšiřovat.

Rubato

2009-12-05T22:22:00.005-05:00

Jsem nemocná, na průduškách mi hvízdá a v noci se budím z divokých snů, vzpomněla jsem si dnes po dlouhé době na Zapomenuté světlo, nejdřív na film a pak čím dál víc na knihu. Kdybych byla v Praze, nejpozději druhý den bych pro ně běžela do knihovny (tedy, zítra je neděle, knihovna zavřená, pak je pondělí a to většinou taky zavřená) nebo do antikvariátu, ale že jsem tady, v Somerville, ve státě Massachusetts, můžu si ho tak leda najít na internetu, což hned dělám a kus ho tam mají. Tak teď přemýšlím, jestli rozečíst, když ho nemůžu dočíst celé. To světlo. Krom toho děsivě nerada čtu knihy z monitoru.

eM si dnes koupil klobouk, nesli jsme ho ve sněhovém dešti v tašce domů, doma jsme ovšem zjistili skandální nedostatek krabic na klobouky, dýmek, novinového papíru a kostkovaných papučí. Klobouk tu tedy působí značně nepatřičně, pokud ho zrovna eM nemá na hlavě. Pokud ho na hlavě má, vypadá jako Humphrey Bogart (eM, ne klobouk).

P.S. Humphrey se tu zdrží jen chvilku, není totiž tak docela můj.

A ještě nějaké fotky z podzimu

2009-12-05T09:50:00.008-05:00

pain l'ancienne

zběsilý šmoulí motocyklistaRockport
Mount Percival

Díky, krocane!

2009-11-30T09:13:00.006-05:00

Tak já si klidně napomínám Tornádo Lou, že nic nepíše a sama taky nic. Takže Thanksgiving, ještě jednou a podrobněji. Byli jsme u známých na chatě, uprostřed Massachusetts. Všechno začalo ve čtvrtek ráno poněkud zběsilým startem, nakonec nás zachránilo včasné rozhodnutí jet místo metrem taxíkem. Pak autobusem do Amherstu a tam už nás vyzvedla paní domácí. Na chatě jsme vařili, připravovali, zdobili, seznamovali se s každým kdo přijel a vůbec se účastnili všeobecného chaosu a pokřikování a konzumace Bloody Mary (s křenem, bléé). K tomu seznamování - když se někde představuju, devadesát procent lidí mi špatně rozumí moje jméno, ptají se třikrát, nakonec skončíme u hláskování a i tak je to problém. Vymyslím si nějaké indiánské jméno a budu si tak říkat.

Odpoledne začala hostina. Jídlo bylo skvělé, nevěřte pomluvám o americké kuchyni, i tady se najdou lidi, co umí výborně vařit. A takové dobroty jako je brusinková omáčka, nebo Pavlova, nebo nádivka číslo 1, nebo yamy.. ááách. K jednoznačné identifikaci domorodců u stolu slouží to, že nepoužívají nůž. Dokonce i krocana nahánějí po talíři jen vidličkou, slavnost neslavnost.

Když už jsem nemohla sníst ani sousto, prozkoumávala jsem dům, pila s Alenkou whisky, obdivovala Jacobovy gramofony, naučila se hrát karetní hru s poetickým názvem Bullshit, tančila, dokonce vyzkoušela i saunu a vůbec se měla dobře.

Jak jsme vzdávali díky

2009-11-27T17:55:00.006-05:00

Všechno vypíšu, kde a jak a s kým, ale tohle musím napsat hned, nebo to zapomenu. Na Den Díkůvzdání, během jednoho odpoledne jsem snědla (od všeho kousek):

krocana
brusinkovou omáčku
šťouchané brambory polité něčím strašně dobrým
nádivku I.
nádivku II.
pečené sladké brambory (je jich víc druhů, tohle byly zrovna oranžové yams, moje nejoblíbenější)
pečenou zeleninu
salát I.
salát II.
červené zelí
jablečný koláč
vanilkovou zmrzlinu
dýňový koláč
dort Pavlova
kávu, víno, vodu

Pozdě v noci, vyhládlá z tancování a ze sauny, šla jsem ještě užírat yamy. Dnes ráno jsem posnídala studeného krocana s kávou a ještě trochu těch brambor. To by bylo.

Pam Pam Pamuk

2009-11-19T21:38:00.004-05:00

Orhan Pamuk byl tady v Bostonu hvězda podzimu. Přednášel na Harvardu (udělili mu tu letos profesuru) pro studenty, pro veřejnost, zahajoval knižní festival, bylo ho všude plno. Četla jsem od něj v Čechách román Jmenuji se červená a když jsem objevila přednášky pro veřejnost, vyrazila jsem. Z šestidílného cyklu jsem viděla čtyři, z toho první si ne úplně užila, protože jsem byla ještě vykulená a nervózní a pan Pamuk má v angličtině silný přízvuk. Přednáškový sál měl lehce orientální atmosféru, kterou kromě harvardské typické tmavěčervené barvy (říká se jí crimson) vytvářel také nebývalý počet nosatých tureckých studentů a oblak těžkého parfému, který se vznášel nad publikem. Přednášky jako takové byly brilantní. Pamuk je velmi pečlivý, s dobrým smyslem pro strukturu, a přednášky byly spíš jakési studie jeho vidění světa. Původně malíř, používá hodně obrazových přirovnání, román=krajina, muzeum detailů. Je také milovník tradičního románu, někdy jsem měla pocit, jako by po Anně Karenině už nikdo nic nenapsal, Anna jedoucí ve vlaku se objevovala snad každých deset minut. Ne se vším řečeným bych souhlasila, celkově mi ale eseje připadaly zajímavé a tvůrčí. Ale. Diskuse. Během přednášek sebevědomý a ironický Pamuk se usazením do křesla pro diskusi proměnil ve zlomyslného skřeta, každého, kdo se odvážil mít dotaz, nejprve zesměšnil, případně urazil, načež mu shovívavě vysvětlil, že kdyby býval četl pořádně jeho knihy, už by to byl dávno věděl (nebo by se takhle blbě vůbec nezeptal). Pokud jste se ho při dotazu odvážili citovat a spletli se, taky špatně. A zdaleka nejhorší bylo, pokud jste z právě vyslechnutého něco odvozovali. Na jeho obranu musím dodat, že některé dotazy byly skutečně nejapné, např. po výborné přednášce jménem Muzeum, kdy Pamuk hodinu mluvil o detailu v románu, o sbírání drobností a muzejním popisu, první dotaz, který z publika padl, byl - Co jste si pomyslel, když vám zavolali, že jste dostal Nobelovu cenu?

Než cyklus skončil, přečetla jsem knihu Istanbul, z části popisující Pamukovo dětství a dospívání a z části neobvyklou kroniku města na pomezí Východu a Západu. Zvláštní smutek uvadající krásy mě docela pohltil a zase jsem si některé věci opravila.

Orhan Pamuk tak pro mě zůstává velmi kontroverzní osobnost, na jednu stranu mi připadá obdivuhodná jeho schopnost napsat "velký" román, převést krásu světa do slov. Na druhou stranu v přímém kontaktu působí samolibě a arogantně; a je vypočítavý.

Vidět Sleep no more

2009-11-12T12:22:00.006-05:00

a už nikdy se nedívat na divadlo stejně. Aneb pokus o popsání nepopsatelného.

Představte si, že se procházíte ve snu, který se zdá někomu jinému. Není to zlý sen, spíš hodně zvláštní. Odehrává se ve starém domě, zámku, procházíte jednotlivé místnosti a kolem vás se odehrává děj toho snu. Nejdůležitější na tom všem je, že jste UVNITŘ.

Věděla jsem trochu, do čeho jdu, i tak mě intenzita všech zážitků překvapila. Britská divadelní skupina Punchdrunk se představila v Bostonu reprízou své londýnské produkce Sleep no more. Tolik oficiální informace. Prý je to Macbeth, viděný očima Alfreda Hitchcocka. Těžko z jednoho zážitku posoudit, ale já bych to spíš viděla na Švankmajera, Lynche.. A taky staré ruské filmy.

Divadlo se odehrává ve staré škole. Nejdřív projdete tmou, narážíte do ostatních, abyste se za chvilku vynořili v baru jako z Blue Velvet. Těžké závěsy, vůně, cinkají skleničky, kapela si zrovna na chvíli odběhla. V ruce máte žolíkovou kartu. Za chvíli někdo zavolá vaše číslo - a v tuhle chvíli musím přepnout do vlastního vidění. Už v baru to začíná. Zpomalily se mi pohyby, viděla jsem všechno zpomaleně. Dostali jsme bílé masky, všichni. Lidi kolem mě, včetně eMa, se proměnili v anonymní tváře, nastoupili jsme do výtahu. Liftboy zastavoval v různých patrech a vysazoval malé skupinky, eMa jako prvního, samotného. Jen jsem mu stihla zamávat. Vystoupila jsem v jiném patře, v tmavém koridoru, viděla jen svítící červené nápisy EXIT a cítila nasládlý pach zatuchliny, starých zvířecích kůží.

Odbočka technická - celé představení funguje tak, že děj se odehrává na různých místech současně. Vidíte vždycky jen kousek, můžete pak sledovat herce, jak jdou někam jinam a vidět další kus. Někdy to nestihnete, utečou, nebo zmizí za dveřmi, kam se nesmí. Když se zrovna nic neděje, procházíte jen chodbami a místnostmi, můžete objevovat a prozkoumávat. Věci jsou skutečné. Mapy, dopisy, obrazy, svíčky, vana s vodou, postel, knihy na stole.. Na podlaze je listí, nebo hlína. Nebo piliny. Stromy se hýbou. Místnosti se opakují. Všechno je jen matně osvětlené - a zase zpátky do já-vidění.
Jako první jsem vešla do slavnostního sálu. Jsou tam stromy a voní to jehličím a ještě něčím. Postupem večera jsem se na té vůni stala úplně závislá, pořád jsem se tam chtěla vracet. V tomhle sále se synchronizuje děj, jednou za čas se tam všichni herci sejdou a tančí, nebo odehrají jednu scénu dohromady, než se zase rozprchnou po domě. Byli jsme tam mockrát, přesto to nikdy nebylo stejné. Chvílemi jsme viděli hodně děje, ale nechtěla jsem tolik chodit s davem lidí, takže jsme různě odbočovali (kromě toho začátku už zase oba dva spolu, našli jsme se poměrně brzy). Každá místnost jinak voní, má jinou teplotu, hraje hudba nebo rádio. Vypadá to, jako kdyby se od stolu zrovna někdo zvedl a odešel a my přišli jen minutu poté, a ono je to vlastně tak, místnosti se mění, jak se v nich odehrávají jednotlivé scény. Kromě hudby je celý děj bez zvuku. Těžko popsat tu strašidelnou atmosféru, není tam nic, co by člověka vylekalo (snad jen když se v bludišti prostěradel proti němu vynoří další bílá maska), ale je to ten stejný tísnivý pocit, jako když Jan Švankmajer ve filmu rozpohybuje dětské hračky a najednou už je nevidíte stejnýma očima. V jednu chvíli jsme byli úplně sami ve sklepě, v podivné fotografické laboratoři, páchlo to tam chemikáliemi a studenou hlínou, není to jako ve filmu, kde se člověk dívá na obraz, byli jsme uvnitř obrazu.

Nejlepší je to, že každý divák vidí úplně jiné představení. Byli jsme tam nakonec skoro 3 hodiny a večer ještě nekončil, ale už jsme dál nemohli. Určitě půjdeme znovu, hrajou až do ledna, jednou to určitě nestačí. A půjdem plánovitě zvlášť a pak si to budeme vyprávět. Třeba napodruhé už v tom rozeznám toho Macbetha.

Oficiální info zde.

Pod vodopádem

2009-11-09T16:50:00.002-05:00

Odstěhovat se na druhej konec zeměkoule je báječný cvičení v nelpění. Jakkoli je to strašidelný, mám tyhle věčný začátky s jedním kufrem vlastně ráda (tuhle větu mi připomeňte až budu zase po nocích fňukat, nebo až celej den probrečím ze samýho zoufalství/vzteku sama na sebe), jednoho to naučí rozpoznat co je důležitý. Ne že bych v tomhle byla zrovna bystrá žákyně.

Boston zatím vnímám všemi smysly, nemůžu moc psát, nemám to v hlavě tak úplně rovně. Navíc jak napovídá letmý pohled do rozepsaných článků, cenzorské superego je teď nesmírně silné, kontrolou neprojde ven skoro nic. Do šuplíku přibývá pilně.

Podzim pokročil, listí je nejen vidět, ale i slyšet. Řeka se leskne domodra, a někdy když jdu přes most domů, je mi strašně líto, že to neumím popsat, vyfotit. To vymetený nebe, studenej ostrej vzduch a nahý stromy, to by se vám přece určitě líbilo.
Ačkoli se z jednoho dne na druhý zas tak nic moc nemění, mám silný pocit, že žijem přelomový období. V noci se držíme za ruce.

Brzy se stmívá

2009-11-02T16:37:00.005-05:00

a nastal čas si generálně postěžovat. Blog je totiž příliš optimistický, ukazuje jen horní části mojí americké sinusoidy, je potřeba trochu vyvážit zpravodajství.

Takže zaprvé. Potrava. Potrava se nakupuje v obřím obchoďáku, kousek od domu, aby se nemusela tahat z města. Mám velké štěstí, protože od našeho domu do Stop and Shopu je to asi 300 metrů, většinou po chodníku. Méně šťastné je to, že mezi domem a SnS je ještě dálniční křižovatka, kterou nutno překonat. Po cestě za potravou tak 7x přecházím dvou a víceproudou silnici, v jednu chvíli mám po obou stranách rozjetá auta a nikdo! tamtudy nechodí, všichni naši sousedi tam jezdí autem. Vlastní nákup je podobný nákupu domácímu a jediný důvod ke stížnosti je snad ten, že když člověk chvilku nedává pozor u pokladny, je mu nákup zabalen do 30 igelitových tašek (ač by se vešel do 2), které se potom doma hromadí.

Zadruhé. Chleba. Veškerý chleba chutná nasládle, nebo přímo sladce. Což milovník topinek s česnekem ocení. Dá se koupit i chleba nesladký, ovšem musí se řádně hledat a půlkilový bochník stojí 5 dolarů. A to je o 2 dolary víc než kelímek zmrzliny Ben and Jerry´s. Jíme tudíž zmrzlinu. Bez česneku.

Zatřetí. Metro. Bostonské metro se pyšní tím, že je nejstarší v USA. Je to pravda. Když jsem jela poprvé, strašlivě jsem se bála, byla tam totiž příšerná zima (klimatizace), metro pískalo, kvílelo, hrkalo a stálo dlouhé minuty v tunelu. Vpodstatě stejně to vypadá i teď, jen už se nebojím, čtu si a dávám si dostatečnou časovou rezervu. A taky jsem tam už dvakrát potkala švába, kterého se bojím skoro stejně jako medvěda.
Takže to by bylo, příště zase zvesela.

4 rozepsané články

2009-10-26T22:21:00.002-04:00

a žádný publikovaný. Ostuda.

Dnes jsem zkazila, co jsem mohla, způsobila sobě i jiným haldu nepříjemností, celý den chutnal trochu jako hořká a spálená káva.

Mezi tím trocha smetany v podobě dvou výtečných přednášek, během nich jsem seděla, nic zkazit nestihla a mohla si je dobře užít. První Orhan Pamuk, druhá Elie Wiesel, obě součástí větších cyklů, snad se dostanu k tomu, abych napsala víc. Prozatím snad jen, že oba umí velmi významotvorně pohybovat s obočím.
Ovšem nejlepší moment nastal, když do přenáškového sálu přišel kamarád Arthur a říká - něco pro tebe mám. Načež vytáhl paličku na maso, o které jsme včera mluvili nad řízkem (doteď jsem bila řízky pěstí, paličky ani ničeho podobného nemaje) a vykládal, jak ji ukazoval securiťákovi u vchodu. Ten se prý ani nepodivil, že už viděl daleko divnější věci. Palička na maso se řekne meat tenderizer. Tak si je nezapomeňte nosit na přednášky, nikdy nevíte, kdo je bude potřebovat.

Pozorování živočišného druhu

2009-10-19T19:21:00.003-04:00

Po víkendovém zimním ataku (mokrovítrzimamráz) se dnes v Bostonu vyjasnilo a oteplilo, Off má od rána dobrou náladu, asi že má ty nové bačkory, a nejradši by brouzdala listím, kdyby podél cest/v knihovnách/kavárnách/přednáškových sálech nějaké bylo. Listí je ovšem daleko odsud, na horách, tak nezbývá než brouzdat pracovními povinnostmi a to se dnes daří s překvapivým rozmachem. Má to samozřejmě svoje stinné stránky, konkrétně podezřele vandalské chování, které je jí obvykle cizí. Vezměme to od rána, nejprve projde turniketem v metru bez označení lístku (prý z roztržitosti, ale známe ji) a jede načerno, v kavárně předběhne ve frontě a sebere cizímu muži capuccino a omluví se jen jednou (zaspal a nezvedl se.. a na omluvu reagoval důrazným mračením.. nebo to bylo jinak?), na přednášce řachne taškou o podlahu a místo o dobré vychování se stará, jestli si nerozbila počítač..

Napůl omráčená darwinovskou přednáškou nabere po cestě domů svého živočišného druha, téměř ho nepustí ke slovu a ještě mu sežere řízek od včerejška.

Pokojová teplota

2009-10-15T09:08:00.002-04:00

Ráda bych sem psala víc. Ale osobní zážitky v tuhle chvíli nejsou nijak převratné, přesněji řečeno, s příchodem podzimu ubývá historek a přibývá znalostí (studuju a čtu pořád poměrně pilně). Takže jsem se rozhodla vrátit se k osvědčenému portugalskému modelu a přidávat víc článků o Bostonu, Americe, lidech a věcech tady, dokud to bude někoho zajímat. S jedním omezením. Doteď si zakazuju a předsevzala jsem si, že prvních 6 měsíců to dodržím, psát jakékoli zobecňující výkřiky o Američanech. Všechno je totiž daleko složitější, než se z Evropy zdá a věci, které nedávaly smysl, se tady mnohdy hodně poopraví.

Aktuální fyzický stav mi celkem jednoznačně signalizuje dnešní téma. ZIMA. Já vím, že v Čechách dnes sněží, nejde proud a silničáři, sice oprávněně, ale přesto opět nestíhají. Nicméně, tu je taky chladno. Zejména u nás doma. Náš dům je starý a postavený v době, kdy byla energie velmi levná. A tak okna ne úplně těsní, domem táhne průvan a je tu zima jako v psírně. Je mi jasné, proč Martin upozorňoval, že účet za topení bude vysoký, budeme totiž kromě domu evidentně vytápět i kousek zahrady a ulice. Nehledě na to, že topení, je-li zapnuté, bublá, syčí a prská a celé vytápění připomíná cestování po Islandu za gejzíry.
Zpod mikin s kapucou, flísu, rukavic a tlustých ponožek zdraví Off a jde si ohřát čaj, který během psaní vystydl na pokojovou teplotu.

Zlatá

2009-10-07T23:06:00.008-04:00

Vrátili jsme se ze zlatožlutého království a já se od té doby nemůžu ve městě pořádně soustředit. Dnes to bylo trochu lepší, fičel vítr až mě málem sfoukl z mostu, nebe i řeka domodra a já někde mezi tím. Jsem tu tak malinká. Respektive všechno ostatní je velké. Auta, domy, silnice, sebevědomí.

Sobota ráno. Stát Massachusetts, v tom státě dálnice, na dálnici auto, v autě my. Z cdčka hraje Souhvězdí Santini (Fajt, Cílek), zvenku bubnuje déšť, ty dva rytmy překvapivě dobře souzní, kromě zvuku jako by se přenášel i prostor a k českému podzimu mám v tu chvíli asi nejblíž. Do lesů dojedeme přesně ve chvíli, kdy přestane pršet.

Chodíme po těch lesích celé odpoledne, mezinárodní sestava, hodně se nasmějeme. Má bájné zvíře stejný status jako dávno vyhynulé zvíře? V neděli ráno se budíme s eMem jako první, sedíme v kuchyni a posloucháme ticho. Not a single sound, není slyšet auta, lidi, ani zvířata. Postupně se budí ostatní a jdeme zase ven, ke slovu přichází kopce. Skoro jako v Čechách, jen značky jsou jiné a nepotkáváme skoro žádné lidi, zato spoustu zvířat. Pak ještě večeři na terase, klíč pověsit pod schody a domů oklikou, aby to ještě neskončilo.

Zpátky v autě, zpátky na dálnici, vychází měsíc, jedeme směrem k němu, přímo na východ. Nekonečná žlutočervená stužka aut, monotónní, jsem unavená, ale ne klidná. Posloucháme Arvo Pärta a minuta trvá věčnost.

Neděle = řízek

2009-09-28T08:04:00.005-04:00

Tak trochu špatné svědomí, že sem týden nic nepíšu. Ale - nestalo se nic převratného, já pracuju na tom, abych mohla pracovat, eM pracuje od nevidím do nevidím. Peču koláče, a všemožné dobroty, teď zrovna asi bude Týden avokáda, podařilo se nám v sobotu na trhu koupit 7 velkých avokád (je to nějaký jiný druh, jsou velké spíš jako kokosové ořechy). Pátek jsem strávila s Sherry, prošly jsme velký kus města a skončily na oběd v Cheesecake factory. Prý je proslavená svými velkými porcemi a taky těmi cheesecaky. Nemůžu posoudit, snědla jsem totiž jen polévku, hlavní chod jsme si rozdělily a ani tak jsme ho nedojedly :-) Cheesecake bude příště. Podařilo se mi chvíli zapomenout na to, že angličtina a jen tak klábosit a bylo to povedené. V sobotu jsme s eMem po pečlivém vybírání koupili matrixovské sluneční brýle a hned v nich vyrazili plachtit. Rozdíl to byl obrovský, mohla jsem se dívat nad sebe, na plachtu a na telltails a kormidlování se mi fakt dařilo. Těším se na plachtění vždycky už tak od středy, ujišťuju se, že se pojede, a pak mi radost vydrží vždycky minimálně do úterka. Neděle deštivá a nijaká, postavili jsme si krásnou novou postel, v pokoji nám voní to čerstvé dřevo, Martin jako Němec se naší nedělní řízkové tradice chytil po svém a udělal pro všechny telecí řízky, s bramborovým salátem, citrónem a brusinkama :-) (že si k plněným paprikám dělá bramborovou kaši, o tom snad ani nemluvím).
Poslední malá radost - včera večer jsem našla krásný starý ruční mlýnek na kávu a asi není ničí a asi ho můžu používat. To by se mi líbilo.

Přímo na vejce

2009-09-20T10:22:00.001-04:00

Všechno začalo v sobotu ráno, vítr foukal víc než svižně, sluníčko svítilo a my utíkali mezi mrakodrapy, abychom stihli sraz. Ve městě téměř nikdo nebyl, kde se v týdnu hemží kravaťáci, nehemžilo se nic, všude stažené rolety, ozvěna. Lupla jsem si prášek proti nevolnosti, just in case. Doběhli jsme na místo srazu, kde čekal Dave, mořský vlk jak se patří. Zmáčkl nám ruku, párkrát mi zkomolil jméno (jedna varianta dokonce - Marina :-)), zavolal vodní taxi a už jsme se vezli. Na lodi párkrát zakřupal kloubama, vyhlásil základní pravidla (Pravidlo č. 1 - Nikdo nebude padat z lodi. Pravidlo č. 2 - Nikdo neucpe záchod. ), nachystal si termosku s čajem a vyrazili jsme. Vítr foukal pořádný, vyplouvali jsme s plachtama napůl staženýma a i tak bylo co dělat. Odbočka - na tomto místě se omlouvám za nedostatek kvalitní plachtařské české terminologie, umím to jen anglicky. Kdyby někdo věděl nějaký pěkný zdroj, šup s ním do komentářů.

Vymotali jsme se z přístavu, opřel se do nás vítr a vlny a mě začal zabírat ten prášek, takže jsem v těch největších vlnách seděla a blaženě se usmívala a vůbec se mi nechtělo hýbat :-) Pořád jsme museli dávat pozor na humří sítě, v těch velkých vlnách nebyly bójky vidět, dokud člověk nejel přímo na ně. Jednu bójku jsme takhle pozorovali, dokud sebou nemrskla a nezmizela pod hladinou - byl to tuleň! a lekl se nás víc, než my jeho. I s napůl vytaženýma plachtama jsme pluli plnou rychlostí, nakláněli se, voda cákala přes palubu. Cestou z přístavu ven jsme pluli kolem místní čističky odpadních vod. Bostoňani jí říkají dinosauří vejce, protože přesně tak to vypadá. Matka dinosauřice se asi zrovna někam zaběhla, ale v hnízdě zůstalo 8 vajec (prý mají skutečně dokonale vejčitý tvar, aby se nikde neusazoval humus), která čistí odpadní vodu z celého Greater Bostonu. Proč to vykládám - totiž, po obrátce jsem dostala do ruky kormidlo s příkazem - Jeď přímo na ty vejce. Euforie z prášku přešla asi po deseti sekundách, přetlačovala jsem se s vlnama i s kormidlem, řvala - co mám dělat?, kluci řvali zpátky - děláš to dobře! přímo na vejce!, loď se nakláněla a já měla pěkný strach. Úplně nejlepší chvilka byla, když mi ukazovali cosi na horizontu, že mám jet tam a já viděla jen jejich hlavy a jinak nic, do toho zmatky z angličtinou ("vidíš tu neznámé slovo, těsně vedle další neznámé slovo? tomu se tady říká neznámé slovo, tak jeď přímo tam". Bývala by mi v tu chvíli moc pomohla nějaká blondýnovská větička typu - "Vidíš tu zelenou krabičku hned vedle červené věžičky??" Ale to ne..). V součtu - loď jsem nepřevrhla, ani jsem moc nekličkovala a až na ten jekot to prý bylo docela dobré. Každopádně skvělá zkušenost, tohle si člověk na řece opravdu nezkusí. Pak se vítr trochu uklidnil, vlny taky a my pluli kolem ostrovů, obědvali (mimo jiné výborné zázvorové sušenky, to se musím naučit), fotili, sledovali jak na vedlejším Logan Airport startují a přistávají letadla, vyhýbali se trajektům a výletním lodím, proplouvali pod mostem a nakonec, těsně před koncem, pozorovali obří loď (velkou jako panelák naležato) jak vyplouvá, houká, otáčí se.. Neskutečný kolos, vypadalo to, jako když se pár domů z přístavu odlouplo a vyplulo na moře. Přistáli jsme přesně ve chvíli, kdy zapadalo slunce, pálily mě oči a taky ruce od lan (příště tmavší brýle a rukavice), a chtělo se mi jen zalézt a spát. Ale chuť na borůvky a eMovo přesvědčování způsobily, že jsme se cestou domů stavili ještě na tržišti, přivezli si borůvky, kukuřici, jablka, papriky a rajčata (to vše dohromady za asi 5 dolarů) a doma uspořádali i s Martinem lukulské hody, načež jsme všichni 3 vytuhli u televize. Celý večer jsem měla suchozemskou nemoc - houpala se pode mnou podlaha, taky stěny, a když jsem zavřela oči, jako bych pořád byla na lodi.
Fotky jsou tady.

Flea story V. - Happyend

2009-09-18T09:34:00.002-04:00

Včera přišel šek, dneska se ho podařilo úspěšně zkasírovat. Peníze vráceny do posledního centu, elektřina odhlášena, plyn odhlášen, ale tam musíme těch pár dolarů zaplatit. Tedy po cca 6 týdnech jsme zase tam, kde jsme byli. Bydlíme v Somerville. Asi se tu zdržíme, neumím si teď další podobné kolečko představit. Postavili jsme si nějaký nábytek, trošku se zabydleli a dnes večer jdeme nakoupit podzimní zásoby - bačkory, pyžama, svetry a čaje, už je na ně asi čas.
Blechy se podařilo zřejmě zadržet, nenacházíme ani živé cizopasníky, ani nové štípance.

Zítra jedem na moře.

Mystic river dvakrát

2009-09-15T16:55:00.004-04:00

Flea story IV. - Poznámkový aparát

2009-09-14T08:14:00.003-04:00

Byt jsme předtím viděli (eM), někdy na začátku srpna. Byt byl zařízený, bydlel v něm americký mladík jménem Richard se svou slečnou a kočkou. Při prohlídce si člověk všímá spousty věcí, ale pokud tam tehdy nějaké blechy byly, rozhodně nebyly vidět (stejně jako spousty dalších věcí)
Při nastěhování byl byt příšerně špinavý, zřejmě pod dojmem stěhování R. vůbec neuklízel (sám nám později řekl, že ho to vůbec nezajímá), taky např. zhasnul takový ten malý hořáček na sporáku, takže do bytu vesele unikal plyn, zjistilo se, že nábytek zakrýval hnusné parkety a lišty, ale to vem čert, to nevadilo tolik. Sporák jsme si nechali zkontrolovat, byt uklidila správcovská firma a bylo to.
Richard se odstěhoval jen o 2 patra výš, potkali jsme ho při předávání, tvářil se přátelsky a vykládal. O pár dní později, když jsme stáli na chodbě s inspektorem, tak málem ani nepozdravil (problém, jo? no to víte, to je prostě Boston) a zmizel.
Součet prvních 3 bodů - blechy jsou zřejmě po Richardovic kočce, uklizením zmizela z povrchu jedna generace, a během toho týdne, co jsme tam nebydleli, se vylíhly další (i to, že jsou v celém bytě, odpovídá spíš dlouhodobějším potížím). Richard si zřejmě myslel, že situaci vyřeší přestěhováním, ale museli si je tam taky přenést. Richard je zmetek a darebák, kdyby nás na to upozornil, mohli jsme to vyřešit před nastěhováním.
Do protějšího bytu se nestěhujeme, zůstáváme v Somerville a před dalším kolem hledání si trochu odpočinem.

Flea story III. - Lightning

2009-09-12T09:51:00.003-04:00

aneb Blýskání na lepší časy

V pátek ráno zavolal Bob a nabídl nám, že se můžeme přestěhovat do protějšího bytu přes chodbu. Řekli jsme, že si to necháme projít hlavou. Za půl hodiny zavolala Sandy z vlastnické firmy, domluvili jsme se na odstoupení od smlouvy, stačí faxem poslat papír, že odstupujeme a všechno bude v pořádku. Najednou to jde! Přítomnost Tonyho způsobila, že řešení situace přeskočilo o úroveň výš, a nastalo solidní jednání. Vrátí nám všechny 3 nájemné zaplacené předem. Nemusíme platit účet za elektřinu a plyn, které už jsme si stihli přihlásit. Papír poslán, byt vyklidíme nejspíš dnes, šek přijde příští týden. Dokud ho neuvidím, neuzavřu Bleší příběh, ale trochu optimistické už to je.

Flea story II. - Home delivery

2009-09-11T12:14:00.003-04:00

aneb paralelní dějová linie

Z důvodu nepřesunutí do Brightonu bylo potřeba změnit směřování zásilky s nábytkem. V pondělí ráno hned voláme dopravní firmu Ikey, prý už je to na autě, ale není problém, dovezou to zase zpátky do skladu a zítra zavolají. Zapisují si novou adresu. Úterý proběhne a nikdo se neozývá a my máme dost starostí, takže nevoláme. Voláme ve středu ráno, po cestě z Brightonu. eM si bere telefon a jde kousek stranou, za chvilku už vidím, že se začíná nadechovat a slyším podezřelé věty (ale my jsme tu adresu změnili! jaktože to vezete teď?). Ukazuje se, že změna adresy neproběhla, věci jsou v autě a míří do Brightonu, kde je nechceme, kde nikdo není a navíc je to neohlášené. Nikdo nechápe, jak je to možné, slečna zpestřuje telefonní hovor zaprvé svou solidní odolností proti jakémukoli argumentu, zadruhé přerušováním hovoru na dlouhé minuty a zatřetí regulérním pokládáním sluchátka. Když provoláme všechny peníze, jedem celí schlíplí zase zpátky, já jdu čekat do Somerville a eM do práce. Za hodinu volá, že se dovolal znovu, místo slečny zastihl pána, ten změnil adresu i čas dodání a věci přijedou ve čtvrtek večer, do Somerville. Mezi 6 a 10. Ve čtvrtek večer tak kolem půl desáté dojídáme večeři, zmrzku a pořád nic, a smiřujem se s tím, že věci přijedou zítra, včera, nebo do Brightonu. O půl jedenácté volá chlápek se španělským přízvukem, že už je na cestě a v 11 večer máme nábytek složený v obýváku.
V této souvislosti musím zmínit, že jakkoli se snažím se tady spíš přizpůsobit a nenadávat všeobecně, telefonní slečny v první linii jsou fakt krystalické zlo. Mají zřejmě pokyny všechny lidi v první řadě odradit, ať nedělají potíže, příp. ať si je vyřeší sami. To plní skutečně svědomitě, poslechnou si co jim říkáte (ale my jsme adresu pro doručení změnili, na původní místo se doručit nedá a čekali jsme na telefonát o termínu) a neprůstřelně odpovědí (je mi líto, ale nemůžete změnit adresu doručení 40 minut předem, vaše věci jsou na cestě). Následuje vztek, bezmoc, a taky lítost, když vidím eMa, jak se snaží být statečný a věci řešit a jak ho to blbství zmáhá.

Flea story (Bleší příběh) I.

2009-09-10T17:43:00.006-04:00

Byt jsme převzali v úterý prvního září, už jsem tu o tom psala. Do konce týdne nám Luca postupně převážel věci, v sobotu jsme nakoupili nábytek a těšili se na velké stěhování. Doručit nábytek měli v pondělí ráno, byl tu svátek (Labor Day), tak jsme se rozhodli z neděle na pondělí už spát tam, ať nemusíme přes celé město. To bylo v neděli. Pro další popis budu pro starý byt používat jméno Somerville (podle čtvrti), pro nový pak Brighton (totéž).

Přijeli jsme večer do Brightonu, autem s Lucou a Alison, složili věci (tady prosím upozorňuju znovu, že Luca byl přes týden v bytě několikrát a teď taky) a vyrazili všichni čtyři k Alison na večeři, bydlí kousek. Vrátili jsme se asi v 11, a začali se ukládat ke spánku. Zula jsem se a chodila bytem jen v ponožkách, tak různě sem a tam, a.. (nyní nastává opravdový začátek blešího příběhu) uviděla na světlé barvě ponožek tmavé tečky. Když jsem se jednu z nich pokusila sundat, vyskočila. Ve vteřině bylo jasno, vyskočili jsme taky a prohledávali okolní parkety. Blechy byly úplně všude, později se ukázalo že i v dalších místnostech, na světlé podlaze kuchyně byly krásně vidět. Musely jich tam být stovky! Sebrali jsme nejdůležitější věci a odjeli taxíkem (tímto se mu velmi omlouvám, určitě mu tam nějaké zbyly) zpátky do Somerville, provedli dekontaminaci a šli spát.
Na Labor day se ukázalo, že větší problém než blechy budou zřejmě lidi. Paní ze správy budov tvrdila, že to nic není, pár blech, že nám pošle postřikovače a hotovo a co plašíme. Vrátili jsme se tedy odpoledne do Brightonu, zhodnotit situaci za světla. Bylo jich tam dvojnásob. Vyskakovaly nám naproti, skákaly jen tak, skákaly nám na nohy a do věcí, štípaly a vůbec se veselily, že konečně přišlo něco k jídlu. Sbalili jsme nejnutnější švestky, vypadli odtamtud (předtím pořídili rozsáhlou foto a videodokumentaci), v Somerville provedli opět novou dekontaminaci (pomalu nám docházejí igelitové pytle) a rozhodli se zavolat hygienika, ke kontrole. Slečna ve sluchátku situaci vyhodnotila jako nehořící a oznámila, že inspektor může přijít nejdřív ve čtvrtek ráno. No dobrá. V úterý, v první pracovní den, jsme se dovolali majiteli a opět zafungovala neprůstřelná telefonistka. Určitě to není pohotovost, určitě to není nic hrozného, postřikovač prý přijde hned a bude po problému a vůbec, ať neděláme potíže, ať tam prostě normálně bydlíme. Přesně v ten moment jsme dočerpali veškeré zásoby bojovnosti, dobré nálady a optimismu, zůstaly jen nádrže s poraženeckou náladou, s blbou a s hnusnou.

Ve středu ráno jsme se do Brightonu vrátili, na dveřích cedulka od postřikovače, že máme postříkáno. V bytě ovšem stále živé blechy (kromě spousty mrtvých). eM funguje jako spolehlivý detektor, kdykoli vleze do bytu, má za pár vteřin na nohou celou smečku, na mě zdaleka tolik nejdou. Stanovisko majitele (tedy paní telefonistky) nezměněno - v tuhle chvíli si dovoluju upozornit, že jsem si na 101% jistá, že by tam sama nezůstala ani minutu, ovšem do telefonu se jí to kváká. Vypovědět smlouvu z tohoto důvodu nelze, ať si bydlíme, kde chceme, ale jim budeme platit celý rok, tak jak jsme se ve smlouvě zavázali. Naštěstí můžeme zůstat v Somerville, ale i tady platíme nájem a ne úplně malej. Do toho zpráva od Lucy, že má - jaké překvapení - taky blechy. Musel si je přinést, když nám stěhoval věci.
Jedinou naší nadějí tak zůstalo vyjádření hygienika. Dnes (čtvrtek) ráno sedíme na obrubníku před domem a čekáme, má přijet v 9:30. Chvilku před třičtvrtě volá paní, že bohužel, že nemůžou a že inspektor přijde až odpoledne, mezi 1 a 4. Zkoušíme ji upozornit, že chodíme (teda jeden) do práce, že v bytě čekat nemůžeme a že 3hodinové časové rozmezí je možná trochu moc, ona odpovídá, že je jí to sice líto, ale jinak to nejde a že nic bližšího říct nemůže. eM si tedy bere den dovolené, jet na hodinu do práce nemá smysl, a jdem aspoň na oběd, a na kávu a už je nám všechno jedno a vůbec. V jednu zas na tom obrubníku, pozorujeme lidi co chodí okolo a tipujeme, kdo to bude. Nakonec je to jasné už jak zahne s autem do ulice.

Naleštěný černý Tony v naleštěném černém Mercedesu, máme z něho ze začátku trochu strach. Jakmile zjistí o co jde, vezme telefon a volá, zajímá se a blech se patřičně bojí. Odváží se nakonec do bytu vlézt, ale vydrží tak minutu a hned už by šel ven a zbytek setkání se drbe a pozoruje. Dává nám prozatímní potvrzení, že byt je zamořený blechami a že se v něm bydlet nedá a zavolá Boba. Bob je z naší vlastnické firmy, přijíždí kupodivu hned, a pod káravým Tonyho pohledem (já jsem měl vždycky, Bobe, dojem, že se vaše firma o nájemníky dobře stará) se pustí do akce. Kouří PallMallku a volá, zařizuje dalšího postřikovače, taky každodenní luxování (jak bojíš? no tak asi budeš muset ten lux tlačit před sebou, ne?). Do bytu se jde podívat, my mu ukazujem, kde všude jsou a on na ně svítí baterkou. Nakonec přímo před ním mi eM sebere jednu upířici z krku, Bob prohlásí, že je to pretty bad a kouká si na ponožky. Dává nám telefonní číslo na dalšího člověka, se kterým se máme dohodnout o tom, co dál a jestli náhodou firma nezmění trochu postoj.

Pokračování příště.

Vocabulary:

fleas, flea infestation, exterminator, State Sanitary Code, tenant rights, breaking the lease, eggs and larvae, hatching, uninhabitable

Jak to bylo se zvířaty

2009-09-07T23:10:00.009-04:00

a jak je to s námi.

Fotka číslo jedna - želvy na krokodýlovi. Krokodýl říkáme kusu dřeva plujícímu v Mystic River, kolem kterého chodíme cestou k metru.

Fotka číslo dvě - jestřáb (pravděpodobně), který přistál přímo před námi na zábradlí, silnice pod sebou si nevšímal, lidí taky ne, a brzy odletěl.

Fotka číslo tři - je bohužel z podlahy kuchyně, která měla být naše budoucí kuchyně, ale pevně doufám, že nebude. Je to blecha. Tahle je mrtvá, takže pěkně pózuje, stovky ostatních jsou ale více než živé a vítají nás a radostně nám skáčou, kam doskočí. Celá záležitost se řeší, budu podávat zprávy.

Plný rozsah invaze napoví následující video:

Stěhovací den ve studentském městě

2009-09-02T10:08:00.002-04:00

Sice jsme o tom něco už slyšeli, ale museli jsme ho zažít, abychom si ho uměli představit.

V Bostonu je hodně univerzit, což znamená (hodně)² studentů a ti všichni se stěhují v jeden den. Smlouvy tu trvají do konce srpna; prvního září ráno se byty vyklidí, jejich obsah se naloží do dodávek, doveze se do nového bytu, kde se složí. Všichni naráz! Takže - každé druhé auto je dodávka plná věcí, v celém městě se nedá zaparkovat, na ulicích se kupí hromady nábytku, matrace, v lepším případě je během pár hodin někdo odnese, v horším tam zůstanou (neprodaly se a nestěhují se, tj. ať si s nimi poradí někdo jiný..). Šli jsme včera naší ulicí, přelézali hromady odpadků, věcí, okukovali, jestli někde neleží něco, co by se nám hodilo a nestačili se divit.

V našem novém bytě byl neskutečný binec, přišli jsme ještě před úklidovou četou. Rozhodně se tam nedaly ještě vézt žádné věci, navíc vyklizením nábytku se objevily vady které předtím byly zakryté, odjeli jsme tedy zpátky do Somerville a rovnou se vypravili do Home Depot (takové místní OBI), kde jsme v záchvatu kutilské nálady nakoupili mop, kýbl, rukavice, špachtli, tmel, polepovací papíry a spoustu dalších věcí, že si to trochu opravíme. Dotáhli jsme všechno domů, vzpamatovávali se z nejhoršího a vymýšleli co s tím provedem. Naštěstí v pravou chvíli zakročili kamarádi, Luca vzal eMa, odvezli pár věcí a přivezli dobrou zprávu, že byt je uklizený a nevypadá už tak zle. Mě vzal Martin, uvařili jsme těstoviny na večeři pro všechny a během té doby mi prozradil spoustu dobrých věcí, co a jak zařídit a jak si nenechat některé věci líbit. Potřebovala jsem v tu chvíli slyšet, že se nesmím nechat, trochu nakopnout směrem k normálnímu sebevědomí (dočasně narušenému neschopností zvládat tady běžné věci, ani ne tak kvůli jazyku, spíš kvůli jiným zvykům a odlišnému fungování všeho), vyjasnit kategorie mám-nemám právo.
Dnes už v tom mám jasněji, ale stejně - tohle bude asi chvíli trvat.

Nálada deštivé soboty

2009-08-29T10:20:00.004-04:00

Sobotní dopoledne. Je pod mrakem, včera přišla k pobřeží tropická bouře, což v praxi znamená, že venku prší (tady když prší, je to vždycky lijavec), moderátoři počasí jsou ještě exaltovanější než jindy a my zůstanem doma. Ochladilo se a nejsou vidět mrakodrapy, ani ten nejvyšší zrcadlový. Kuchyní, kde sedíme u snídaně (toasty, marmeláda, cashew butter, čaj) prochází spousta lidí, kromě nás tu dočasně bydlí ještě jedna Němka (ale velikostí a hlasitostí vydá za 2), tak je tu živo a angličtina má spoustu veselých přízvuků.

Chodím každý den do knihovny opakovat si a učit se (je potřeba držet mozek v kondici, zapomínám strašlivým tempem), a když mám splněno, jdu dolů do beletrie, sednu si do ušáku a jen tak si čtu. Na kávu jdu naproti do Starbucks, po čtyřech pokusech se moje hláskovací schopnosti natolik zlepšily, že jsem včera měla na kelímku správně svoje jméno, ovšem vyslovit se ho zatím nikdo neodvážil. Z nějakého zvláštního důvodu mi tam chutná káva jen ledová, na normální budu muset chodit jinam.

Knihovna je v centru, kousek od Copley Square, včera jsem šla celou cestu od Copley až na North Station pěšky, blížil se déšť, obloha byla kalná, šla jsem rychle, k parku, kolem Four Seasons (skupinka lidí s našpicovanými foťáky čekala před vchodem), pak kolem obludné místní nové radnice (betonová hrůza, vypadá jak bludiště pro myši postavené nastojato) a rovnou na North Station vyzvednout muže. Všude bylo plno lidí, s kávou i bez, na bruslích, na kole (cyklistů i běžců je tu fakt hodně), poslední prázdninový pátek. Chlapi nosí ajfouny a ostružiny za pasem jako kvéry, proklatě nízko (je to na třetí straně příručky Think big - how to make great money) a litrové kelímky s ledovou kávou, ženské muší sluneční brýle, žabky, kelímky menší a v kabelkách mají příručky o vztazích (Chapter 3 - Turn to each other instead of turning away). Došli jsme ještě na trh pro čerstvou zeleninu a ovoce, a ještě to stihli donést domů, než začal déšť.

Zvířata spatřená za poslední týden: labuť, divoká husa, vrabec, drozd, racek, pes, kočka, veverka, myš (v knihovně!!)

Za pár minut

2009-08-26T14:16:00.004-04:00

to bude týden, co jsem tu. Sepsala jsem si při té příležitosti seznam věcí, které mi tu působí radost. Abych si to pamatovala, až zas budu hudrat.

"nosy" velkých náklaďáků, auta obecně tu jezdí hezká
borůvky a brusinky ve všech skupenstvích
náš prozatímní byt, okno v kuchyni, skleněné kliky, terasa
hluboký hlas pána v metru, který ohlašuje přijíždějící vlak (bydlíme směrem na Oak Grove a způsob jakým to říká, spolu se slovem approaching, je libozvučný a sametový)
nový french press
že se všechno v okolí jmenuje Mystic, třeba Mystic Bakery, nebo Mystic Cleaners :-)
že můžu chodit do knihovny i bez kartičky a být si tam a číst si
plachtění

Zmatky

2009-08-25T12:57:00.002-04:00

Všechno je jinak. Jsem vykolejená, jen samotné přežívání zabere tolik času a energie. Zatím je to jak řeka, stojím rozkročená v tom proudu a rozhlížím se, co kde je a kam poplavu. Takže nějaké konzistentní zápisky budou asi až za chvíli.

Nicméně trocha chaosu ještě nikomu neuškodila.

Neděle byla báječná, dopoledne jsme se povalovali doma, odpoledne plachtili po řece s Martinem (spolubydlící) a jeho novou ženou, užívali si vítr a sluníčko a výhled na město. Jen co jsem se naučila pár nových slovíček, mohla jsem pomáhat a chvilku i kormidlovat. S kormidlem opřeným do dlaně, s hlavou zakloněnou, přišlo mi na chvilku, že všechno dobře dopadne. Dobrá nálada se přenesla na všechny, šli jsme pak ještě na večeři (zdá se, že clam chowder bude moje oblíbené jídlo).
Dobývám nová území (včera Boston Public Library, Starbucks hned naproti a přilehlé okolí), bojuju s vlastní xenofobií, s frázovýma slovesama, aklimatizuju se na vedro, chodím přes mosty lávky přechody, večer usínám ve vteřině.

44 Pochod

Postav se do rohu místnosti
zavři oči
počítej do sta
otevři oči
a vykroč levou nohou
do protějšího rohu tak
aby ti tato cesta
aniž usedneš
ulehneš nebo porušíš směr
trvala nejméně hodinu
Alespoň v heslech
zaznamenej vše
co tě za celou dobu napadne
nebo vyvstane z paměti

Jiří Kolář - Návod k upotřebení

Zcela jistě zkreslený, ale přesto první dojem

2009-08-21T09:53:00.004-04:00

V kuchyni. Je mlžné dopoledne, pod mrakem, kromě kapajícího kohoutku a hluku z blízké 6-proudé silnice ještě občas zachřestí žaluzie, to když se udělá průvan. Vedro zaháním brusinkovým džusem.

První dojmy, jak jsem si je zapsala včera u oběda:

Nikdo není na ulicích (kromě úplného centra města), všichni jsou totiž v autech.

Pití je minimálně půllitrový kelímek, plný ledu. Chřestění ledu, jak se sype ze stroje, jsem slyšela v pravidelných intervalech celou dobu, co jsem obědvala. Myslím, že jsem byla jediná, kdo měl ice tea bez ice.

Na všechno existujou pravidla. Pravidla se dopředu vyhlásí. Situace - plavčice otevírá bazének, takové cachtadlo v parku, pro malé školní děti. Hlásí rozhlasem pravidla, první z nich je: No running in the pond. Po rozchodu všechny děti letí jako o život doprostřed bazénu a ječí na sebe: No running! No RUN-ning!

O zvláštní asertivitě, tak netypické pro mě (netroufám si zobecňovat ani na Čechy, natož Evropu) snad příště, až to prozkoumám. Jsou zdvořilí, ale velmi nekompromisní. Viz poznámku o pravidlech.

Osobně bojuju zatím nejvíc s aklimatizací, s klikou u dveří a vypínačem, s mírou v librách a teplotou ve Fahrenheitech. A s nezvyklou nutností dialogu. Prodavačka v bufetu v Čechách pozdraví, vyslechne objednávku a beze slova vám ji podá. Tady nejdřív proběhne výměna pozdravů a zdvořilostí, pak složité dohadování o objednávce, musí se totiž specifikovat spousta věcí, které nejsou na ceduli (velikost porce, složení, všemožné vychytávky), pak řekne cenu, kterou nevím dopředu (protože ceny jsou uvedené bez daně a já tedy z hlavy bleskukrychle nespočítám 9 % z 3,49), já zoufale přehrabuju stejně vypadající bankovky a všechno je zakončené opět zdvořilým tokáním a přáním hezkého dne.

Bostonské pití čaje

2009-08-20T06:42:00.002-04:00

Zdravím od snídaně!
Konečně jsem zažila na vlastní kůži to, co mi občas někdo podsouvá, můj včerejší den totiž trval přesně 30 hodin.

Od rána všechno fungovalo jak dobře seřízené hodinky. Taxi na letiště, check-in, moje první duty-free nákupy, let do Londýna, dva okruhy nad Londýnem, abychom si ho dobře prohlédli, pak relativně krátký přestup na Heathrow a úmorná cesta do Bostonu. V letadle jsem měla asi půl metru místa, vedle mě seděla rozložitá africká královna, která se celou cestu bavila tím, že se v nestřeženém okamžiku opřela o opěrátko, čímž mi ve vteřině zesílila zvuk ve sluchátkách na úplné maximum. Ale kromě trochy nepohodlí jinak velká pohoda, četla jsem si, střídavě se dívala na filmy a úplně nejradši sledovala na obrazovce animaci, jak letíme, kolik je venku a kdy už tam budem. Kufry dojely hned za mnou, naložila jsem vozík a hledala pána se stejným prstýnkem, naštěstí hulákal přes půl letiště, takže to všechno dobře dopadlo :-)

Jedinou nepříjemností tak zůstává fakt, že mi nefunguje telefon. A ještě kontroly. Kontrolovali mě všichni securiťáci, které jsem cestou potkala, vždycky mě vytáhli na tu osobní kontrolu z řady jiných lidí. Dvakrát mi vyhrabali baťoh. Vrcholem artistiky bylo projít rámem s rukama nad hlavou ve chvíli, kdy mám kalhoty bez pásku :-) Imigrační úředník byl naopak strohý (jmenoval se Whittington) a bezproblémový, uslyšel husband a nechal mě jít.

Takže jsem tu. Je tu dusno hnusno, večer jsem omdlela asi v 8 hodin místního času a spala až do teraz, nepřikrytá (představa, že si navlíknu jinou vrstvu než kůži, byla nesnesitelná). A teď snídáme, piju čaj a snažím se trošku rozkoukat.

Tak jo

2009-08-18T18:05:00.001-04:00

Kufr, baťoh, malej baťoh. Dobrodružství může začít. Nejdřív jdu ještě chvilku spát. Jsem unavená, ale těším se!

Dva dny před odletem. Noc.

2009-08-17T19:08:00.004-04:00

uáááá. letenku, pas, pojištění, peníze, telefén, baťoh, kufr, hlavu, hlavně hlavu..

Co se nestihlo, už se nestihne. Něco se stihne ještě zítra, ale ne moc, aby se stihlo zabalit. Teda - ono se to samo ne-e, to budu muset já. Děsuplných úřednických historek mám, že by to vystačilo na vyprávění u krbu přes celou laponskou zimu. Kopie kopií, pošta nechodí, dovolené, neochota a do toho zuřivá já. Minulý týden mě z hodiny na hodinu ještě položila chřipka (nebo něco velmi podobného), teploty, zimnice a hnus, pustilo to až v sobotu, takže jsem místo zařizování vleže meditovala, kromě pátečního blouznivého výletu do banky, který jak se dnes ukázalo, nebyl vůbec potřeba, ale vem to čert (pojišťovna..) Děsím se toho, že se něco pokaňká přesně ve chvíli kdy odjedu a jediný možný systém bude ten jako doposud (to musíte donést tamhle Marcelce, to ona tady jediná umí.. Do ciziny? to ne, to my tady neděláme.. Do zítra? to vůbec ne, my na to máme sedm pracovních dní po následujícím lichém úterý.. Plná moc? to vám tady nikdo neuzná, to musíte osobně v místě trvalého bydliště, vždycky první středu v měsíci, mezi 10 a 11..) Ale nebudu malovat pojišťovnu na zeď, všechno jsem snad oběhala, co jsem neoběhala, jsem otelefonovala a zbytek o.....a ;-)
Tímto končím s psaním o úřadech. Už tady o nich neuslyšíte. Tedy o těch českých. Možná. Doufám.

Fotky z Pálavy

2009-08-05T05:14:00.008-04:00

nevyšly úplně tak, jak jsem si představovala, foťák půlroku stávkoval a ještě spolu nejsme tak úplně zadobře :-) takže jen pár..

není to dobře poznat, ale tady na té fotce je asi tak 35 stupňů ve stínu

Off a Návod k použití světa

Café Fara

Dáma s trubkou nebo Paní s rourou?

2009-08-05T04:31:00.003-04:00

Ne proto, že bych neměla dost času. Naopak, času je spousta. Budím se každý den ve stejnou dobu - přesně ve chvíli, kdy spolubydlící E. třískne dveřmi při odchodu do práce. Usínám taky ve stejnou dobu - když eM odchází z práce, napíše na dobrou noc, já zaklapnu ntb, zahrabu se a usnu. Mám tady v bytě svoje vykolíkovaný území, zelený rozkládací gauč, jak stojí na vysokých nožkách, připomíná loď. Vždycky si na palubu natahám jídlo, pití, počítač, knížky, kreslení a tam si jsem a připadám si neohroženě (je to životzachraňující věc, zvlášť když jsme tu tři, v malém prostoru s prosklenýma dveřma). Připomíná mi to, když jsem byla malá, vždycky jsme stavěly se ségrou po bytě překážkový dráhy přes místnosti, z židlí a matrací a nesmělo se stoupnout na podlahu. Já teď na podlahu stoupám taky jen v nejnutnějších případech.

Včera jsem za komorně-slavnostních okolností dostala diplom, bylo to překvapivě důstojné a pěkné a vlastně se mi ta jednomužná promoce dost zamlouvala a na gaudeamus taky došlo. K tomu zaplacená letenka a letenka znamená datum a datum znamená velké těšení :-)

Ale zas - přečteno: Vzpomínky na Afriku, Hruškadóttir, Spolčení hlupců, Pod dekou, oba díly Persepolis, Zmizet; zdolán: velký kus Musila; zas a znova přečteno: Návod k použití světa, Hráčský instinkt, Dějiny lásky; nakresleno: drobnosti fixou, první pokusy s novýma akvarelovýma barvama (báječné kýčovité krajinky, děsně mě to baví); viděno: Revolutionary Road, Synecdoche New York, Vzpomínky na Afriku, Persepolis, Valčík s Bašírem, V jako Vendetta, zas a znova Watchmen; napsáno: dohromady nic, až na pohledy a kratičké dopisy eMovi, které ale píšu jen proto, že se mi líbí psát s novým Watermanem; uvařeno a snědeno: kila všemožných červených kari a kuskusů, desítky kil cukety, hromada nudlí v Ambiente (jen snědeno); vypito: litry kávy, růžové víno, voda s limetkovou šťávou; zakoupeno pro radost: výše zmiňované barvy a dvoje nové šaty; nejlépe strávený čas: nedělní ranně-odpolední telefonáty do USA.

V neděli večer doma z výletu

2009-07-26T14:16:00.003-04:00

Všechno to zodpovědně vypíšu, fotky pootáčím a přidám, ale ještě si předtím trochu odpočinu, takže ve zkratce:

vítr, vedro, víno, Venuše
malý festival taky festival, a slečna Beata Bocek je velký talent
největším nepřítelem člověka je komár, zejména je-li v přesile
vyhlášené Café Fara je ve skutečnosti ještě lepší, než jak si ho představujete, a to o dost
hádanka - co jsem to fotila?

Houpačka

2009-07-21T12:39:00.002-04:00

Já nevím, čím to přesně je, ale pořád se něco děje. A přitom si můžu sama tak maximálně za půlku z toho. Bojuju nerovný bitvy, vztekám se, a po malých kouskách dobývám vytoužené území. Jak to zatím vypadá? Vízum sice později, ale mám (Hurá č. 1). V bance se objevil osobní bankéř s krycím jménem Pučmeloud a zařídil všechno, volá a stará se a celej je takovej nějakej normální. Takže asi po 6 týdnech mám opět funkční platební kartu (Hurá č. 2). A ty přeplacený poplatky mi vrátí (Hurá č. 3). Dnes ráno, abych se snad nenudila, umřel počítač. Nejdřív sice nechtěl obživnout, ale asi za hodinu vstal z mrtvých a doktor Radek konstatoval, že mu nic vážného není (Hurá č. 4). Byla jsem včera plavat a ještě to umím (Hurá č. 5 a 6).
Děkuju všem, co mi teď jsou nablízku a co způsobují, že houpačka má nejen dole, ale i nahoře.

Co se děje v trávě

2009-07-16T05:02:00.004-04:00

Postěžuj si na blogu a vše se v dobré obrátí. Zdá se, že smůla se konečně přestala hromadit a odplavala někam do Hamburku. Vízum je (doufám) na cestě. Diplom už existuje a snad mi ho i dají, ale nesmím na ně příliš zhurta. Letenka ještě neexistuje, ale snad brzy bude. Ještě jsem obezřetná, ale trochu optimistické už to je.

Právě jsem s pomocí dvou druhů kleští, pinzety od manikůry a šroubováku vyměnila struny na kytaře. Stálo mě to jen kus kůže a další kus iluzí o tom, že možná nejsem přece tak nešikovná. Výsledek - struny jsou natažené (z toho 4 správně, systém jsem pochopila až u třetí), kytara hraje a když to nebudu nikomu ukazovat, tak můžu hrát a být spokojená. Vy zároveň můžete být rádi, že nebudu chirurg.
Dodělávám resty, po tisící přebaluju věci z kufrů do tašek a zase zpátky, to když potřebuju najít jednu konkrétní, dopisuju deníky, seznamuju se s novýma kamarádama Watermanem a Rotringem, snídaně chutná jako snídaně a káva jako káva. Jdu si jednu uvařit, ať mi ta nálada ještě chvíli vydrží.

Země nikoho

2009-07-13T16:54:00.003-04:00

Je možné, že tenhle článek neprojde ranní výstupní kontrolou příčetného já. Píšu ho potmě v bytě, kde nejsem doma, po rozjetém dni zakončeném 4 kávami a sprintem na tramvaj.

Momentálně žiju v Zemi nikoho. Nikde tak docela nebydlím. Věci, které dělaly domov domovem leží v krabicích někde uložené. Zbylé jsou rozstrkané po taškách a kufrech tak různě. Nic nemůžu najít. Nákupy čehokoli kromě potravin a knih postrádají smysl, všechna setkání jsou tak trochu rozlučková a posmutnělá. Nemám ještě ani datum, na které bych se mohla těšit, takže kromě místa se rozostřil i čas. Zmenšila se budoucnost a minulost a narostla přítomnost, neohraničená. A taky se mi docela obyčejně stýská, snad víc než vzdálenost nás dělí časový posun, co ztěžuje sdílení každodenních malých bitev.

Přes všechnu nejistotu je ale tohle období bojovné a tvůrčí.

Hodně prodloužený víkend

2009-07-07T03:55:00.002-04:00

Od středy do pátečního rána jedna nepěkná věc za druhou. Papíry, kopie, plné moci, průkazy, náhradní páry všeho, to by ještě šlo, je to jen zdlouhavé a protivné. Popis bankovní anabáze by vydal na kratší detektivní román, kdy dvojice hlavních hrdinů v závěru v polstrované kanceláři škrtí ředitele oblastní pobočky, skutečnost byla ovšem daleko prozaičtější, jen jsme seděli a domáhali se. Asi tak dvanáct hodin před eMovým odletem jsme se domohli, tedy aspoň částečně a odjeli domů balit, v cca T -7 hodin kleknul eMův nový notebookový harddisk. V tu chvíli mi začalo připadat, že si to snad nezasloužíme, ale podařilo se nahodit náhradní a v čase T se eM vydal za oceán. V čase T +2 hodiny jsem přišla na to, že odvezl i moji plnou moc, takže ji asi o hodinu později posílal z mezipřistání v Londýně.

Zatímco se naše manželství postupně proměňovalo v mezikontinentální, bylo potřeba vyklidit náš starý byt, uklidit a předat ho novým nájemníkům. Šla jsem se předtím posilnit do čajovny a naspeedovaná čajem a skvělou debatou jsem se do toho pustila, v pátek v noci. Defilé vzpomínek, zasuté papírky v kapsách od kabátů, obrázky, pohledy a vždycky když už jsem to nemohla vydržet, pustila jsem si film (viděla jsem jich snad 10). Ze začátku jsem poctivě třídila, ale jak se blížil čas předání, spáchala jsem několik těžkých hříchů proti recyklaci. Pak přijel princ v modré fobii, naložili jsme, vyložili o dům dál, a za pár hodin úklidu bylo vystěhování hotové. Byla jsem tak unavená, že jsem si ani nevzpomněla že mám být smutná.

eM mezitím doplachtil do Bostonu. Hned druhý den po příletu si Atlantik vzal svoji daň za bezpečný přelet a ve spolupráci s poryvem větru mu sebral brýle. Možná že je to tím, že na náhradních má slabší dioptrie, ale zatím se mu tam líbí, píše pozitivní sms a vidí všechno optimisticky. Máme teď zvláštní rozsynchronizovanost, celé ráno mám pocit, že můj den nezačal, dokud on se na druhém konci světa neprobudí.
No a já mám konečně prázdniny :-) sice mě ještě taky čeká papírování, ale zrovna teď jsem po snídani (a spala jsem do devíti), do okna svítí slunce, mám puštěnou televizi (na jednom programu řeční Obama, na druhém Landa), užírám třešně a je mi velmi spokojeně.

Tak jde čas

2009-06-30T02:46:00.003-04:00

Když baletky nacvičujou otočky, vždycky se jim říká - najdi si nějaký pevný bod na stěně a při každé otočce se tam podívej, nezamotá se ti hlava a budeš vědět, kde jsi. Něco bych o tom věděla. Roztočené dny, kdy se děje spousta věcí, přelévá se mi to přes hlavu a jen určitá důležitá data mě donutí zastavit a zjistit, kde jsem.

V pátek jsme se stěhovali z bytu do skladiště. Všechna ta rozhodnutí, co s sebou, co ne, co skladovat, jsem musela provést během cca 6 hodin, takže řez to byl opravdu radikální. Tak odjely skoro všechny knížky, taky krabice s výtvarkou, hrnky a talíře, obrázky, fotky, cdčka. Zůstaly doklady, pár věcí s sebou, deníky a vybydlenej byt. Po zemi zbytky věcí na vyhození a na prázdných stěnách ozvěna. Je mi tu divně.

O víkendu jsme se trochu spravili, když se ženil náš svědek D. Faráři zpod roucha vykukovaly nohavice uniformy, ale vojáka bych v něm nepoznala, mluvil moc hezky a zpíval píseň od Sváti Karáska. Ženich a nevěsta už mají spoustu dětí, takže oslava podle toho vypadala, vypnula jsem na chvíli všechny starosti a jako bonus se krásně vyspala.
Nicméně - už se to rýsuje. A nebýt občasných selhání automatických systémů, příp. úřednic s gelovými nehty za přepážkou (podávám jí starou kartu a prosím o zrušení, ona ji se zářivým úsměvem přestřihne a zruší mi v počítači úplně jinou kartu, ten den vyzvednutou..), bylo by to ještě mnohem lepší. Taky už občas stihnu jít s někým na kávu, čtu zas normální knihy (i když, zrovna bojuju s Musilovým Mužem bez vlastností), plánuju si jak konečně oslavím ten titul a že zas budu psát optimistický blog :-)

P.S. Martin nám pomáhal balit, byl to skvělý nápad ho požádat o pomoc. Umí naskládat knížky tak těsně do krabice, že se jich tam vejde trojnásobek, než kdybych to dělala já a ještě to vypadá úhledně. Udělila jsem mu titul Zasloužilého Mistra Tetrisu. Jo a ještě nám přinesl skvělé víno.

P.S. Při nákupu Muže bez vlastností (kterému eM říká Muž bez vnitřností) ležel vedle něho na pultě ještě Muž bez minulosti a ještě jeden Muž bez něčeho. To je zvláštní :-)

P.S. Možná jsem to už psala, ale pro jistotu - přečtěte si něco od Petry Soukupové.

Kraken

2009-06-24T02:13:00.005-04:00

V neděli jsme se byli podívat na přehradě. Vlezli jsme dovnitř do hráze, zkoumala jsem tam takovou zvláštní kliku a kladku a synovec povídá - tudy vypouštěj Krakena. Úplně bych na to zapomněla. Ale teď mi připadá, jako kdybych tou klikou zatočila.

Papíry. Smlouvy o smlouvách, úvěrech, kreditech. Potvrdit zrušení uzavření ručení. Vystěhovat se z bytu a rozstěhovat na dvě místa. Všechno roztřídit a předvídat svoje kroky na dva roky dopředu. Razítka. Protilátky. Nuly na účtě se točí jak na hracím automatu. Limity.

Jasně, máme co jsme chtěli. Všechny tyhle starosti jsou jen nutný zlo, průvodní jev něčeho, co je v podstatě dobrý rozhodnutí. A všechno dobře dopadne. Mantrujem si před usnutím.

Sim! aneb 6/6 MUDr.

2009-06-23T01:43:00.002-04:00

Hotovo, dobojováno! Poslední státnice posekaná, diplomka obhájená a Off úplně mrtvá. Až vám bude někdo tvrdit, že ten titul stojí za ty nervy, tak si, ehm, pomyslete svoje. No nicméně je to v kapse, což znamená..

Že Plán B je oficiálně spuštěn a Off a eM jedou do Ameriky. A že tenhle blog skutečně obhájí svojí existenci, nebojím se, že bych se tam nudila a neměla o čem psát.

eM vyráží už brzy, Off bude ještě chvilku bojovat v Čechách, zejména se studijním oddělením, americkou ambasádou a finančním úřadem. Taky budeme ověřovat všemožná rčení o vyhoření a stěhování (chystáme se stěhovat, nikoli hořet!). Vítáme teď všechny pomocné ruce, auta a taky vyžírky, co nás zbaví dlouhodobě trvanlivých potravin.

Jsem nezdravě optimistická, ale kdybych si to všechno jen na chvilku připustila, sedla bych si doprostřed bytu na zadek a nikam nejela. Takže.

Nejlepší pohádka pro rozklepanou Off před poslední státnicí: O hadovi, který si vyrazil koupit hřeben (copyright eM).
Nejlepší gratulace: Jsi kanec!! (švagrová)

mono-duo-stereo-typy

2009-06-09T16:32:00.002-04:00

Kaštany stíní podvečerní mračna, maso víno, malá oslava. Servírka položí s úplnou samozřejmostí nůž na steak před muže. Zvedá se vítr.

Diplomka done. Ještě pár dní.

Do vlasů mi zabroukej

2009-06-01T02:33:00.003-04:00

Probudila jsem se ráno s Amerikou od Lucie, tak geograficky přesnou reakci podvědomí by člověk ani nečekal. Ještě deset minut.. Po deseti minutách mě vyhání špatné svědomí, nad hrnkem čaje zabroukám pá pa pá pá, a přemýšlím o Americe - filmu, co jsem viděla a je to už strašně dávno, pamatuju si herce v klobouku a kulisy od Róny a šedou ocelovou atmosféru. Nezvěstného jsem četla loni v létě v rámci akce přečíst Kafku a přežít, a byla to tehdy úplně modelová situace. Člověk začne číst, v dobré náladě, první tři stránky tak v duchu machruje (já nevím, co na tom je tak nepochopitelného, je to normální kniha), a jak tak otáčí stránku za stránkou, děj se rozklíží, rozvrže, všechno zpomalí, hlavní postavu byste nejraději prosili, ať už proboha sedí doma na zadku a nikam nechodí, nebo zas něco zvrtá, nastupuje podivná rozmrzelost.. v tu chvíli jsem to většinou odložila a šla si spravit náladu, nakonec jsem ho dočítala asi natřikrát (jde vůbec dočíst něco, co nebylo nikdy dopsáno?). Do rozborů se nebudu zaplétat, pustím si radši tu Lucii a pak se dám do práce.

Jaké 3 knihy byste si s sebou vzali do opuštěného bytu?

2009-05-28T10:07:00.000-04:00

S blížícím se odjezdem začínám pomalu přemýšlet o balení. Váhový limit je sice relativně vysoký, a nejedeme do divočiny, ale stejně. Oblečení moc neřeším, největší starost mi dělají knihy. Jak vybrat ty správné a kolik, aby mi aspoň ze začátku stačily (potají si domlouvám s několika lidmi, že mi za moře budou posílat balíky s knížkama). Jednu dětskou, až mi bude smutno, jednu klasickou, až budu chtít čistou a krásnou češtinu, jednu poetickou, až budu v neděli ráno sama, jednu napínavou, až nebudu moct spát.. K tomu deníky, ty nemůžu nechat bez dozoru, taky nápadové sešity a poznámky, aspoň jeden obrázek, fotku. No.

Ofélie je, jak známo, tvor čtivý. Z písma, jazyka a literatury žije, neustálý přísun knih je pro psychickou pohodu stejně důležitý, jako potrava pro fyzickou. Ne tak dávno jsou doby, kdy veškeré čekání, na autobus, v čekárně, před posluchárnou, bylo bez knížky naprosto k nepřežití, kdy si uměla číst i za chůze (třeba po cestě domů). Dneska už je starší a umí, asi to přišlo s věkem, jen tak čekat a koukat.

Já vím, že tam taky budou knížky a knihovny a knihkupectví. Že kromě pošty existuje taky Amazon a tak. Že anglicky přece čtu už teď. Jo. Všechno jasný. Ale stejně - jaké 3 knihy byste si s sebou vzali do opuštěného bytu?